Prolog
Tohle vás bude zajímat. Blanka má vždycky pravdu. Ohledně různých záležitostí mě varovala už mnohokrát. Jako zdatný tvrdohlavec jsem pokaždé šla její upřímné radě navzdory a pokaždé se ukázalo, že ona měla pravdu a já ne. Tentokrát vyslovila vážnou obavu z mé další možné reprodukce:
„Nebuď, prosím tě, jako ta kuna.“
„Ne, ne, ne, ne,“ uklidnila jsem čtyřikrát sebe i ji, „neplánuju mít víc dětí než tři.“ (Tak teď se mi, moji milí, postavily všecky chlupy na těle. Přesně tohle jsem tvrdila, když jsem byla matka toliko dvoudětná: „Neplánuju mít víc dětí než dvě.“ A šup. Mám tři!)
Ale zpět k jádru pudla. Nad radou „nebuď, prosím tě, jako ta kuna“ jsem se hlouběji zamyslela v momentě, kdy jsem o tom vyprávěla mamince. Zvonivě se zasmála a zastrkujíc si právě viržinko do dlouhé černé špičky rozdováděně metala slovíčky jako lesklými korálky do dřevěné šperkovničky:
„Ale naopak! Prosím tě, buď jako ta kuna. Nikoho se na nic neptej, na všecko se vytenti. A hlavně vytento si prostor pro sebe. A udělej to hned. Na nic nečekej, nedočkáš se. To dřív pokvetou hrábě.“
Tím, že mě maminka a též skalní fanynka naší kuny nenechala domluvit a netušila tak, čeho konkrétně se rada Blančina týče, rozšířilo to poněkud kontext celé věci i můj náhled na ni. A to už je úplně jiné těstíčko. V počtu potomků sice nezamýšlím jít v kuních šlépějích, ale mnohém jiném by asi skutečně nebylo od věci být víc jako kuna a míň jako já.
Jednání první aneb Co se z lesa ozývalo
Muž přifrčel z práce. Zaparkoval a z auta vstoupil rovnou do donebevolajícího brajglu. Prohopkal zahradou přes poházené hrabičky, lopatičky, kbelíčky, koloběžky, badmintonové míčky, létající talíře a dalších tři sta padesát podobných serepetiček a terasovými dveřmi vkročil do brajglu nebetyčného. Zmatečně se rozhlížel a hledal svůj útulný domov a hořící svíci a stříbrný příbor a pstruha pečeného na petržílkovém másle a svěží zeleninový salát znevšedněný kouskem pomeranče a pár semínky loupané slunečnice. Pátral po šmrncovní paničce a dětech s růžovými tvářičkami a rozkošnými kudrlinkami, jak třímají pastelku a způsobně sedící za stolem malují tátu a mámu a sebe a domeček s komínem nakřivo a psa s předlouhýma huňatýma ušima. Nenašel nic z toho.
Pstruh vesele mrskal ocasem v horské strouze, pomeranč visel na svém rodném stromě, bůhví čí děcka hlasně vlčila na terase a nekontrolovaně rostla po způsobu bujného dříví v lese a cosi letargicky zkázonosného a vůbec ne roztomile rozcuchaného se válelo v teplácích a v tričku z předvčerejška v sedacím pytli a vylizovalo kelímek od pribináčku.
„Miláčku!“ volalo to na něj z pytle krákavě, „služce jsem dnes dala volno.“
„Aha,“ vysoukal z vyprahlého hrdla.
„A kuchařce taky.“
„Jo,“ hýknul a šel si natočit sklenici studené vody.
„Musela na pohřeb. Do Buštěhradu. Umřela jí tetička.“
Vypil sklenici na ex.
„A vychovatelka dnes prostě nepřišla.“
Naplnil si druhou sklenici.
„Asi se spřáhla s učitelkou. Protože ta taky ne.“
A vypil ji na ex.
„Jsou to nespolehlivá individua. Jedna jako druhá. Nedůsledné. Netrpělivé. Děti si na ně už dlouho stěžovaly. Vyhodila jsem je na hodinu.“
Patřičně osvěžen zavětřil muž, že domácí krb má na kahánku. Že sotva doutná a že osoba, co obvykle přikládala, leží v přístěnku kůlny uvězněná pod polínky, co se na ni zrána cíleně sesypaly jako mravenečci na kostku cukříčku. Byť se muži často zasteskne po tichém životě svobodného mládence se štíhlými boky, nezaprášenými činkami, zabláceným bicyklem a diářem naplněným volejbalovými matchi a setkáními na jedno, polekal se. Kdo doma jednou zažije lahodnou kachnu spočívající na červeném zelí s rozinkami a kolem svého mužného zátylku teplé objetí drobných ručiček, v nichž koluje jeho vlastní krev, nechce už to nikdy jinak. Do smrti se obává návratu k osamělému večernímu hltání oschlých sendvičů z benzínky a rannímu zalévání mysli zkyslým mlíkem, děsí se zaslechnutí ozvěny svého vlastního hlasu ve studeném tichu a chybí mu věčný cejch zákeřné legové kostičky otisknuté do klenby chodidla.
„Co mohu pro tebe udělat, miláčku?“ identifikoval muž, bohužel správně, tu zhroucenou hroudu v pytli.
„Zachraň mě. Ulož do postýlky,“ kňourala hrouda a obezřetně se ohlížela po rozdováděných dětičkách. Starší se mlátily šeříkovými pruty a nejmladší houkal na prázdnou lahev od piva.
Zmobilizoval všechny své síly, co mu po vydatném pracovním dni jen zbyly, a vydal se nakoupit, abychom si před spaním mohli umíchat alespoň pár vajec. A bylo to nanejvýš chvályhodné. Na druhou stranu mě tak nerozvážně zanechal těm třem věčně hladovým barakudám. (Co ten den požíraly, mám jako v mlze, snad vylízaly sklenici marmelády a dojely velikonoční zajíce.)
Intermezzo
Tohle vás bude zajímat. Z kraje letošního jara instruoval něžnou Efku její manžel, aby mu holýma rukama na chvíli přidržela novou poštovní schránku, zatímco se ji svářením snažil připevnit k plotu. Remcala, že to pálí, tak jí muž blahosklonně přehodil přes hlavu starou kovářskou zástěru a schránku vespod pro jistotu, vždyť je ta ženská úplně neschopná, podepřel koštětem. Koště po následujícím sváření vzňalo a kouř z něj neschopnou ženskou pod zástěrou málem udusil. K dobru budiž, že jí ty ohnivé plameny dokonale vydepilovaly chlupy na celých pažích, nyní pověstně hebkých.
Jednání druhé aneb Jak se do lesa volalo
Mému sesypání do pytle předcházela karanténa. Nějaké to plení, sázení, přesazování, třídění šatníků, žehlení tisícera svršků, ošetření odřenin, vyváření, smažení a pečení, co nemělo konce, mytí oken, ač dnes by zase mohla sloužit jako bohatá daktyloskopická databáze. Dále přestavba obývacího pokoje na sportovní halu s překážkovou dráhou, trampolínou, fotbalovým hřištěm a pódiem pro koncert multižánrové kapely zaníceně preludující dětské odrhovačky i kakofonické partitury pro neladící píšťaličky, šlapací klavírky, bubínky a trubky, co surově trhají na cucky ušní bubínky i těm naprosto hluchým. Těsně před zhroucením pak dvoje naládované pračky a troje naládované myčky. A permanentně posraté batole, asi se mu tlačí zuby, či co. A sousedovic děti na hlídání. Pekáč tvarohových a povidlových buchet. Dušené hovězí na mrkvi a bramborová kaše a silný vývar s nudlemi. Potom ještě osprchovaný fíkus. Osprchované děti. A v posledku spánkový deficit zapříčiněný pavoukem, co v hodině mezi psem a vlkem vkráčel do dětského pokoje řka:
„Brej večír, jsem tu správně skrzevá noční můru?“
Holčička potvrdila. Vyděšeně se rozvřískala a s hurónským voláním o pomoc běžela spasit svůj holý život do pokojíčku desetiletého rytíře ve zbroji, jenž rozladěn nočním buzením na nejvyšší míru otráveně reptal:
„Co? Seš blbá. Nech mě,“ a kázal tu bláznivou ženskou promptně vyvést ze svých komnat a po svém naleštěném meči, kterýmžto by zmermomocnil opovážlivou osminohou prašivinu jistě jednou ranou, se ani neohlíd. Místo toho se otočil ke zdi a zmučeně si přes chrabrou hlavu přetáhl pokrývku.
Utišila jsem dlouhovlasé usedavě plačící robě a do papírového kapesníčku jsem za průhledné nožky sebrala miniaturního sekáče, co se stydlivě krčil za něžnou záclonkou dívčího baldachýnu. Pavoučka v jeho kapesníčkovém rubáši jsem pohřbila do koše, fantazírující děvčátko uložila do postýlky. Přikryla ho a hladila po vláscích.
A pak už mě jen Bůh trestal za tu chladnokrevnou vraždu. Byla jsem nucena vsoukat svou dámskou sedynku do dětského křesílka. Zábly mě nohy. Chtělo se mi příšerně spát. V myšlenkách jsem se rochnila v teplých peřinách rozlehlé manželské postele, kdežto fyzicky jsem celou věčnost vězela zaklíněná v mini ušáku, bedlivě střežená dcerkou s doširoka otevřenýma očima rytmicky co vteřinu vykouknuvší zpoza zábradlíčka patrové postele. Že se ta milovaná kukadla děsem pokořená a pláčem oteklá zavřou a nechají si zdát o něčem příhodnějším než o chlupatém členovci obrovských rozměrů, hatilo kde co. Především naše stádo kun prohánějící se nad námi. Pak vzdychající dřevěné trámy, lupnutí mého kolenního kloubu, když jsem v nepohodlném křesílku hledala snesitelnější polohu a natahovala si zmrzlé nohy, a taky rytíř po klackovsku se otáčející na druhý bok, až brnění řinčelo.
Začalo se rozednívat a na plné kolo se rozezpívali ptáci. Má zmožená tělesná schránka otékala mezi úzkými loketními opěrkami mučícího křesílka, prsty černaly omrzlinami a dál dýchat mě nutila jen má nehynoucí mateřská láska, která byla starostí celá bez sebe z toho, že by dětičkám ráno neměl kdo namazat máslem toust, kdybych byla v šerosvitu za usilovného pění opeřenců, celých nedočkavých svého prvního červa, umřela.
Epilog
Tohle vás bude taky zajímat. Křehká Pavla kope na své zahradě holýma rukama chodník. Manžel pak nad ním navečír šermuje dvěma vodováhami a kontroluje, zda jej kope rovně. Kromě živé představy, jak vodováhami tluče manžela po hlavě, má Pavla sousedku a sousedka má chlapa a chlap pucuje okna. Okna celého nebývale rozměrného baráku. Několikrát do roka.
Epitaf
Takže to jde. Už zřejmě kvetou.