Best before, but also good after

Na ženu laškovně rozvlnil obočí mladý muž. U bazénu se slanou vodou. S džin fizzem po pravici a matinkou na lehátku po levici. Žena byla upřímně překvapená.

Tudle byla u praktika a přesvědčovala ho, že užívá Toblerone z hlívy ústřičné. „Jistě máte na mysli Tebokan z ginkgo biloby, Toblerone je čokoláda,“ děl jemně doktor. Ženě i lékaři došlo, že Tebokan je nanejvýš na místě, leč že u demence je nutné patřičně zvednout dávky. Trpký rozhovor v ordinaci toho odpoledne nebral konce. V předoperační zprávě latinskou češtinou vyjmenoval ženiny diagnózy. Vynechal celulitidu a řídkou kštici. Poznámku: „Mno, není toho zrovna málo,“ si neodpustil. Pacholek. „To abych si vzala prostěradlo a šla si lehnout na hřbitov,“ podotkla suše žena. Felčar se ušklíb.

Vysloveně proti nebyl.

Čím to tedy, zajímá se naléhavě žena, čím to, že jinochovo obočí neodradila uplynulá doba spotřební? Že by omládla? Středomořím? Sluncem? Ústřicemi? Zpěvem cikád? Že by utopila ve víně a olivovém oleji pár diagnóz?

Jasno do případu vneseno bylo záhy. Flirtem obočí s číšinicí. S německým pinčem. S matinkou. S paraplíčkem v drinku. S displejem telefonu. S chlupatou hrudí zavalitého Madriďana. „Tiková porucha,“ zvěstuje lékařská karta milého hocha. Hocha, co má o dvě generace kolagenu víc. Hocha, co diagnózu neschová jako žena křečáky do kaťat.

Ženo! Ty stará dodávko! Není důvod zapírat děti, hořekovat nad každou novou vráskou, stranit se světa v přítmí kuního brlohu. Uplynul sice termín minimální trvanlivosti, to ale ještě neznamená, že nejsi jedlá. Jen prostě… lehce ztrácíš konzistenci.