Co si dáme k večeři? Vysajeme pikao!

Měla bych být stejně zásadová jako moje myčka. Ta, když se rozhodne, že něco neumyje, tak to prostě neumyje. Zkoušela jsem ji mnohokrát – vytáhla jsem nůž, zjistila, že je be-e, a tak ho zase vrazila zpátky, zapnula myčku, vytáhla nůž a zjistila, že je be-e, a tak ho zase dala zpátky, zapnula myčku, vytáhla nůž a ten byl pořád be-e… Takže co? Dala jsem ho zpátky do myčky. Vskutku, vždy si stála za svým.

Nechápu to. Myčka nemá takový rozhled jako já. Jsem starší a tedy zkušenější. Mám vysokou školu a dlouhé štíhlé nohy. Tři děti. Přečetla jsem celého Vančuru. Viděla Hry o trůny. Upekla nejšťavnatější a nejkřupavější kachnu na světě. Pochopila, že se neříká tvrdojíšný, ale tvrdošíjný, a poznala jsem, že zdraví je, bohužel, jen jedno. A k tomu jsem za svůj život zřejmě umyla víc hrnků, než si taková myčka vůbec umí představit. Přesto ona si za svým stojí a já…

Já jsem onehdá zase dělala teplou večeři, tentokrát králičí ragú na bílém víně s mascarponovou pěnou vonící po rozmarýnu. Mazlila jsem se s tou laskominou dobré čtyři hodiny. Voněl celý dům, zahrada i ulice. S tvářemi zrůžovělými radostí a rozehřátou troubou jsem pyšně servírovala rodině na stůl. Nejprve zafrflal nejstarší syn:

„Co to jako je? Už jsme to měli?“ ptá se a čichá ke své porci. „Ne, tohle mi asi chutnat nebude…“

A taky že ne. Povrtal se v tom. Snědl čtyři špagety a odploužil se od stolu. Pětiletá dcerka mě potěšila víc. Zobla si pár soust, pak prohlásila, že ji bolí bříško a kolik že ještě musí sníst.

„Všechno!“

„Né, maminkooo! Kolik? Ukaž.“

„Šest,“ ukazuju na prstech. Požužlala jeden kousek dokonale křehkého masa na šestkrát a vesele odhopkala. Muž byl statečný, pokrm pochválil a na závěr zaníceně pronesl, že pro příště možná s tagliatelle, že by ragú bylo lepší. Vím, myslel to dobře. V tu chvíli si ale do tvaru tagliatelle vysloužil akorát tak mýma vášnivýma rukama promáčknutou hlavu. Šlo toliko o mou představu a ani trochu se mi neulevilo, tudíž jsem si snad posté řekla: Teplé večeře nevařím! Při nejlepší vůli už jen mažu. Chleba nebo rohlík! Nebo své nohy. Alpou.

Jeeenžeee. Svou tolikrát nastolenou zásadu jsem porušila a opět vařila. Rozhodla jsem se pro prostý recept: dýňovou polévku a žitné placky se lněným semínkem. Říkám si ve čtyři odpoledne: „To mám hned, to si ještě něco do té šesté přečtu. Cha! Bylo sedm a my ještě nejedli. Lněné semínko se totiž musí pomlít.

Vypadalo to asi takto. Miminko nespí a řve. Konejším ho na levé ruce, v druhé držím návod ke svému novému kuchyňskému robotu a čtu. Miminko řve. Dcerka řve, že neslyší pohádku. Já řvu, že musím vařit. Miminko řve. Syn řve, že se nemůže soustředit na úkol, že všichni řvou. Já řvu, ať si ho jde napsat do pokojíčku, na co jiného ho taky má. Miminko řve. Já řvu, proč řve, pane bože, musím vařit! Návod na mě řve tučným písmem: lněné semínko. Odkládám do sedačky miminko. Řve. Montuju mlýnek. Melu semínko. Řve robot, protože mele. Řve miminko, protože je to miminko. Řve televize, aby dcerka slyšela pohádku. Řve kuna na půdě, protože ji rušíme ze spaní. Robot domlel, něco pomletého vyplivl, zbytek zůstal pomletý mezi kameny a nahoře v misce nepomletý vůbec. Řvu, proč nemele!? Miminko řve. Přichází muž. Je naprosto klidný a neřve.

S laskavým úsměvem na rtech se po ujasnění situace ptá: „A návod četlas?“

„Ale jistě!!!“ zoufale zvolám, značně zklamaná jeho nedůvěrou. Ukázalo se však, že nečetla. Před ztučněným lněným semínkem je neztučněným písmem napsáno: v mlýnku na obilí nikdy nezpracovávejte olejnaté plodiny jako… Ano, ano, jako lněné semínko.

Takže. Mlýnek na obilí nejlépe vyčistíte, když pomelete suchou rýži. Když jsme u té rýže… asi dnes zkusím rýžovo-batátové kuličky s kokosem. Jako dezert k jelenímu hřbetu v houbovém lůžku s mrkvovým pyré budu jistě skvostné.