Sacharidovou vlnou za vosím pasem

Muž řekl: „Pojď, zasurfujeme si na sacharidové vlně.“

Já jsem řekla: „Miluju sacharidy. Nešlo by to jinak?“

Přeměřil nám oběma obvody bříšek krejčovským metrem a řekl: „Nešlo.“

Život na vesnici přináší nesčetná potěšení. Nejen rozverná stáda kun pod kapotami aut a střechami domků nebo lišky. Ty, co nám dávají dobrou noc. Lišky přicházívají s večerním klekáním. Načechrají peřinky, nohám studeným po žabím způsobu opatří ohřívací lahve, noční stoleček zútulní talířkem s křehkými máslovými sušenkami a horkým mlékem s dvěma lžičkami medu. S láskyplným úsměvem a s nadzvednutou pokrývkou trpělivě čekají, než si umyjeme nohy a ouška a hupsnem do postýlky. Přikryjí nás a něžně hladí po vláskách. Sametovým hlasem vypráví pohádky, jejímiž temnými hloubkami a jiskřivými kouzly je liščí svět, na rozdíl od toho lidského, dosud hustě protkaný. Na kraji postele zůstávají sedět, dokud se nám nezačínají klížit očka… Ráno pak vstáváme se slepicemi.

Dobře! Přiznávám! O té zatrolené sacharidové vlně se mi prostě nechce ani psát. Ona sacharidová vlna totiž není žádná sranda. Jen z lásky ke svým čtenářům tedy obracím se zpět k meritu věci:

Život na vesnici přináší nesčetná potěšení. Kuny, lišky… ale jóoo! Úž! Život na vesnici obnáší intimní a zaručené informace o všech jeho obyvatelích, přívětivá vrčení sekačky a elektrické pily, starostlivý štěkot psů, domácí vajíčka, černé jehněčí klobásky ze sousedovy udírny a rovněž sacharidovou hojnost. Jen vesnické tetičky umí upéct buchty s kupou lepku a lavorem másla. Jedině na vesnickém vzduchu, jež je sám osobě vysmažený jako zlaté koblížky, vykynou buchty do závratných výšek s přehledem konkurujíc dubajským mrakodrapům. Toliko do buchet vychladlých na okenním parapetu zapadlé dědinky se zakousnete a pak už se jen boříte nekonečnem jejich lehounkého těstíčka a sladké náplně, dokud si špičku nosu nezbabráte moučkovým cukrem.

A nejde jen o buchty! To máte brambory pečené v popelu, v zimně poražené vepřo, k němuž je nezbytné podat zelí a houskový knedlík, stromy prohýbající se pod šťavnatým ovocem, které je nutno usušit na křížaly a pracharandu, prolisovat do sirupů, rozmixovat do povidel a džemů, naložit do sladkého nálevu zelených zavařovacích sklenic, ukrýt, byť na pomíjivou chvíli, do bublanin a nadýchaných koláčů s drobenkou. A co teprve voňavé úly, z nichž jantarový med vytéká proudem, a včelky volají: „Berte, lidičky! Berte! Co my s tím tady! Larvy jsou obézní, naprosto přecpané, spíže jakbysmet! Takový přebytek!“ A vesničané usedají do trávy pod včelí domečky a do zlaté hutné řeky tekoucí jim líně kolem natažených nohou namáčí střídky bílého domácího chleba s vypečenou křupavou kůrčičkou.

No, a pak nejezte sacharidy, že? Já je samozřejmě jedla a objem mé břišní krajiny rostl a rostl, až se na to můj muž nemohl dívat. (Já se nedívala a na zrcadla jsem vychytrale házela deku a zhasínala, než jsem vešla do místnosti, abych se nezahlédla v odraze okenní tabulky či prosklených dvířek kuchyňské kredence.) A vůbec. Vsadím se, že jen o těch buchtách čtete, tloustnete. Kvapem, kyprá čtenářská sebranko! Zvedněte zadečky a přeměřte si pupíky! Vidíte správně, zrak vás nešálí.

Nuže, vrhněte se spolu se mnou a střemhlav do sacharidové vlny: Jezte vejce, maso, tvaroh, zeleninu a luštěninu, leč cukry si upřete. Nejprve svištěte úplně dolů a pak pomalu nahoru: první den žádný sacharid, druhý den si dejte tři suchary, třetí den přidejte další tři… a sedmý den zblajzněte klidně celé balení toustového chleba a kýbl rýže, abyste osmého dne byli zase úplně, ale úplně na dně a bez! Ni kostička čokolády, ni rožek rohlíčku, ni špagetka, ni hroznová kulička, ni lžička pomerančové šťávy, ni pohled na pivní krýgl. Ani mlíko v kafi. Nic.

Hlad jsem měla už jen z představy, co mě čeká, ale nic se nevyrovnalo tomu, co pak skutečně přišlo. Zahajovací snídaně byl obzvlášť smutný příběh: dva umíchané vaječné bílky a jeden žloutek sotva pokryli dno misky, jíž jsem si za přikusování půlky chlebového bochníku dosud nakládala po okraj. Po svačině o kostičce tvrdého sýra jsem nabyla absolutního přesvědčení, že mám kolem pasu nanejvýš 30 cenťáků, a dožadovala jsem se přeměření. Nebylo mi vyhověno. Po obědě o plátku kuřecího se zeleninovým salátem jsem si byla jistá, že do večera pojdu. Vydržela jsem do svačiny. Zhltla tvaroh sypaný nadrobno nakrájenou pažitkou a tajně čichala k otevřenému balíčku s piškoty, abych nabyla alespoň špetky síly a zvládla si lehnout na máry. Se slunce západem mi tam muž přinesl opět míchaná vajíčka. Snědla jsem je, snědla bych cokoliv, a přikryla jsem se celá prostěradlem. Čekala jsem už jen na zapálenou louč. Místo toho přišel muž s druhou večeří - plátkem rozmraženého a upečeného pangasia. Seděli jsme na pohřební hranici, hrbili ramena a žvýkali rybu.

Já jsem řekla: „Chtělo by to aspoň chlast.“

Muž řekl: „Chtělo by to řízek a bramborový salát a jahodové knedlíky.“

Jen co tu skvělou myšlenku dopověděl, zaskočila mu v krku rybí kost. V téhle situaci se doporučuje sníst kousek chleba. Chleba je však sacharid.

Pak přišly lišky. A daly nám dobrou noc. Pánbůh s námi.