Darovanému genu na zuby nehleď

K večeři palačinka. Její okraje à la fjordy zjevně vykousalo moře. Teď už jde jen o to, které a kde přesně. Grónsko? Island? Norsko? Falklandy? Žena tápe. Naštěstí je tu lívanec, co se právě ženě líně převaluje v ústech. Jeho hladké těstíčko dovolí připomenout, že bohaté zeměpisné znalosti má přece žena v malíčku. Jak hladce proplouvala studiem geografie!

Tehdy. Za dávných časů. Když ženě školní škamna nebyla malá a když jí paní učitelka s pěšinkou uprostřed a vadou řeči trpělivě vyprávěla o zemi, kde je može a kde rostou keže. A drzá spolužačka se zeptala: „A keře jsou tam taky?“ A bílá pěšinka v černém porostu bezelstně přitakala: „Mno jistě, keže jsou tam taky.“ A příští hodinu psali z té země přepadovku. Sedmá bé ji však psala dřív, a protože nebyla labuť, rozhodla se sedmou cé náležitě informovat. Prý: „Abécé béacé abédébéa.“ Sedmá cé si zaklínadlo o přestávce nasoukala do hlavy. O hodině ho tam nasázela. A byl to průser jak mraky.

Třída celá nervní z pocitu, že pokud okamžitě na papír abécé béacé abédébéa nevysype, vykutálí se jí ušima nenávratně ven, kroužkovala jako zběsilá a naprosto hluchá k počáteční instrukci: „Čtvrtou otázku přeskočte.“ Přeskakovat se jaly toliko dvě holčičky a ještě téhož dne odpoledne učitelka katedru rovnýma nohama, aby si žeditele pžitáhla za knír až ke svému nosu a zostra ho vyzvala: „Vezmi je žemenem, Vladimíre!“

Vladimír byl zkušený a líný. Postačily mu v žákovských pětky a ony dvě osiřelé jedničky vyznamenal čokoládovými medailemi. Medaile, pravda, malé ženě chutnala krapet hořce. Leč očividně byla zcela na místě, protože abécé béacé abédébéa bylo v tu chvíli evolucí zařazeno do ribonukleové šroubovice, jakožto nezbytná výbava pro generace příští.

A tak se tuhle nejstarší ženin introvertní potomek jednoho podvečera nejistě svěřil, že se omylem účastnil zeměpisné olympiády.

„Jak omylem?!“

„Jsem přišel pozdě, no.“

„Jak pozdě?!“

„Prostě pozdě. Jinde už nebylo místo.“

„Kde jinde nebylo místo?“

„Ve třídě. Jsem si musel sednout dopředu.“

„A pak?“

„A pak už bylo pozdě.“

„Adonaj ajajaj! Na co zas pozdě?“

„Říct, že já jsem se na olympiádu nehlásil. To by byl strašný trapas.“

„Takže co?“

„Takže jsem tam prostě raději něco napsal.“

Za tři týdny bylo jasné, že napsal abécé béacé abédébéa a že omylem vyhrál školní kolo. Pak okresní. V krajském skončil třetí. To asi zapomněl přeskočit čtvrtou otázku.