To vám takhle nabízí spodní prádlo. Pánské a luxusní a po telefonu. Jak z takového telefonátu o pěti P: pomalu, podrobně, pořáddokola, předraženějaksviňa a počesku, ven? Jedině přes pět S. Tedy svižně, stručně, slušně, stroze a slovensky. Zvlášť to poslední zaručeně znejistí.
„Dobrý den! Máme pro vás luxusní pánské prádlo! Speciálně pro vás za speciálně nízké ceny. Skoro zadarmo. Udělejte svému partnerovi radost a pořiďte mu pohodlné spodky od značky, za níž stojí generace spokojených mužů s čipernými spermiemi. Na výběr máme širokou škálu boxerek, trenýrek, slipů, jockstrapů i tang. Ve všech velikostech. Při objednávce nad 10 000 Kč máte dopravu bezplatnou a při objednávce nad 20 000 dokonce dárek! Dámskou froté ponožku! A jestliže se dostanete nad 30 000, pošleme vám i druhou do páru. Čím začneme? Čemu pán dává přednost? Má to rád těsněji, nebo volněji?“
„Ne, děkuji. Můj partner chodí naostro. Dovi.“
Zvládnutí pěti esek vyžaduje sociálně-komunikační mrštnost, kdy se ve společenských pilinách divoce proháníte na bílé klisně a asertivně na štíhlé kopí nabodáváte pasivní agresivitu, arogantní útoky těžkým mečem porcujete na plátky à la carpaccio a na intriky necháváte z vysoka padat kobylince. Ty doby, kdy král etikety uznale pokyvoval hlavou, královna psychologie házela mi vavřínové věnce a všechny princezny toužily být jako já, jsou dávno ty tam. Samozřejmě přeháním. Tak dobře mi to nikdy nešlo. Leč ve srovnání se současným stavem vlastně šlo.
Když totiž na nějakou dobu ztratíte z příčiny endoprotézy, mateřství, rozvážné etapy kmetství či infekční karantény pravidelný kontakt s kolbištěm, kde si každodenně své sociální schopnosti utužujete a tříbíte a procvičujete, jste v hajzlu. Kopím tak akorát z pod gauče vydloubáváte zapadlé kartičky pexesa, mečem kypříte ředkvičkový záhonek a osedlaný máte nanejvýš tak starý ušák, z jehož hřbetu zaníceně sjíždíte jeden zahraniční seriál za druhým, protože v nich ten život tak nějak lákavě jiskří a vy máte chuť obarvit si rty rudou rtěnkou, tělo obtáhnout slušivým šatstvem a pravačku vyzbrojit lesklým odznakem detektiva, případně kouzelnou hůlkou, případně právnickou brašničkou, případně balíčkem kokainu, případně dýkou z dračího skla, případně omamně vonícím pramenem Geraldových bílých vlasů, případně kormidlem vesmírné lodi… a tak dále a tak dále. Prostě tolik případně, kolik je jen seriálů na Zemi, přičemž všechna ta případě vás uvádí do nekonečného množství situací, ve kterých by sociální dovednosti znovu a se vší slávou povstaly jako fénix z popela, kdyby bylo nešlo o pouhou virtuální realitu.
Bohužel zůstává toliko realita všedního dne, která je skutečně pouze reálná a všední. Takže se i nadále stydíte nahlas a srozumitelně pozdravit. Rovněž odpovědět, ať už k věci, nebo rychle, vám činí velkou potíž. Co se vtipnosti týče, jde o první zelí, do kterého přestáváte lézt. Do nesnází vás dostávají otázky nejprostšího zrna jako: „Jak se máš?“ a „Co pořád děláš?“ Ta první vás rozlítostní nenadálým zájmem o vaši osobu. Druhá otázka odpověď sice okamžitě evokuje, například: „Pořád žeru,“ jenže přiznat to nahlas se vám nechce, stačí, že jste to právě přiznali sami sobě, a z toho je vám teprve do pláče. Takže hloupě ceníte zuby a kulíte oči, jak se snažíte vysušit slzy a porodit jakékoli jiné téma hovoru. Výsledkem je tak konverzace doslova jako cumel, tj. oslintaná a nenávratně ztracená.
Mou milou kunu odfoukl onehdá vítr, jak již víte, a s ní taktéž naše každodenní společné dialogy, díky nimž jsem jakž takž mohla zušlechťovat, co mi ze sociálního umu zbylo. A tak stala jsem se oslabená steskem a nenadálou samotkou velice snadnou obětí telefonátu se všemi pěti P.
Nabízeli mi levnější elektřinu. Nejprve volal jeden, že má pro mě fakt levnou elektřinu a jestli bychom si mohli zase zavolat. Pak volal druhý, že mu jde o mou bezpečnost a jestli mohou pracovat s mými osobními údaji. Pak volal první, že mi bude volat třetí, co mi to pro srovnání propočítá. Pak volal třetí, že by to jako propočítal. Pak volal třetí, jestli už jsem si o případném propočítání doma promluvila. Pak volal třetí, jestli už tedy mám po ruce fakturu, abychom to mohli propočítat. Pak volal třetí, jak to tedy je s tou fakturou, a protože už byla po ruce, povídali jsme si o ní. Pak mi volal třetí, že už to vypočítal a že to máme fakt drahé a s nimi to budeme mít fakt levné. Pak volal třetí, cože tedy na to říkali doma a jestli už konečně vlítnem na podepisování nové smlouvy.
Já na to, že ne, že máme doma matematika a že to propočítal a že to vyšlo jinak a že to necháme, jak to je, a že já, pouhý prostředník, opravdu nejsem ta pravá, s níž by to měli řešit, a že… A v tu chvíli skočil mi do řeči na absolutno vytočený třetí, že nějaký ten můj matematik to propočítal úplně špatně a on sám to propočítal úplně dobře a že to propočítává takto každý den kolikerý rok a že tomu rozumíme úplně nejmíň a že on tomu rozumí úplně nejvíc a že mám pozdravovat doma a práskl mi s telefonem.
A já se rozbrečela. A to se mě ani nezeptali, jak se mám a co pořád dělám.