Váhavě přistupuji k přepážce, za níž si to hačá poštovní úřednice. Bez mrknutí na mě upírá pohled, který slibuje všelicos, jen slitování ne: Já ti garantuju, že tohle je tvoje poslední návštěva na poště. Oholím si tě, to abych neminula krční tepnu, a pak tě zaříznu. Jen blíž, jen blíž, jehňátko. Chceš to pomalu, nebo rychle?
Nemůžu uvěřit, že neberu do zaječích. Jako zhypnotizovaná lezu přímo do chřtánu tomuto dravému živočišnému druhu, jenž si každý pracovní den v 6:55 před usednutím za poštovní okénko odkládá do kabelky vlídné slovo, vstřícnou trpělivost a vřelý úsměv jako dáma před vstupem do lázní své safírové náušnice, briliantovou čelenku a smaragdový náhrdelník.
„Dobrý den,“ pípám jemně jako kuřátko ztracené v obilí a odvážím se pokračovat: „ráda bych si zřídila datovou shránku.“
Pozdrav predátor neopětuje a jen mi dává kyselým úšklebkem jasně na srozuměnou, že si chce se mnou ještě chvíli pohrát, než mě pozře.
„Ach!“ vzdychnu beznadějně. Pokorně se shrbím a ostýchavě klopím zraky, aby bylo jasno, kdo je tady pán.
„Občanku!“ zaburácí, jako když z pušky vystřelí.
Srážím paty k sobě, salutuji a pohotově mrskám doklad do úřední výlevky.
„Naký memo?“ ztrácí se mi sdělení v ostré palbě.
„Prosím?“ špitnu v tuše velkého průseru. „Jméno? Moje?“ nechápavě plácám zmatená svou občankou v její ruce a závratně rychle se zmenšuju do dětské velikosti. Tak ona mě zkouší? Bože! To nezvládnu? Ona chce moje jméno a já… Je bezpečné ho říkat? Kdyby se mi náhodou poštěstilo utéct, najde si mě. A znám vůbec své jméno? Neznám!
Panikařím a nos mi sahá sotva k pultíku, jak jsem malá. Postavím se tedy na špičky, abych měla přehled, zda už řeznice sahá po svém sekáčku. A ano! Již lačně zkouší jeho ostří nasliněným bříškem prstu a s kadencí kulometu říká:
„Myslím ten mail, kam vám máme poslat údaje ke schránce!“
„Aha, promiňte, já jsem špatně rozuměla,“ natahuju moldánky a punčocháče, jež se mi povážlivě sváží z osmiletého zadečku k osmiletým kolínkám.
Jen co koktavě nadiktuju, co já hloupá, neznalá, všetečná osoba mám, už je tu další útok. Ten mě možná dorazí.
„Subjekt!“ letí jí z huby minometná střela ráže 120 mm.
Jsem na padrť. Subjekt fakt nevím. Jaká je správná odpověď? Snad zkamenělé torzo školačky ve veřejném prostoru? Snad zosobněná poníženost? Snad paní drzá, co byla po touze po poštovní službě potrestána?
„Subjekt…“ sípá z posledních sil můj zakrvavený pud sebezáchovy.
„Ježíšmárjá,“ dovolává se šelma nejvyšších, „fyzická, právnická…“
„Fyzická!“ vykřikuju tak nahlas, že budím ze spánku kolegyni za okýnkem číslo šest a na zem s třeskotem padá sešívačka.
Opakování ročníku je neodvratitelné. Za tohle mě kuna nepochválí. Absolutní fiasko a selhání stvrzuji dvakrát vlastnoručním a nevypsaným podpisem osmileté holčičky.
„Tahle služba je zadarmo,“ pronáší vítězně bestie a polyká zbytky mého sebevědomí a s nenasytným požitkem olizuje křehké kostičky mé důstojnosti i víry v lepší zítřky.
Tak zadarmo to rozhodně nebylo, mihá mi hlavou, zatímco sbírám z podlahy zbytky své čtyřicetileté osobnosti a táhnu je ke vchodu jako had svou svlečenou kůži.