Dojalo mě, když jedna ze seriálových postav vyšla z francouzského pekařství a poprvé v životě se zakousla do skutečné croissantové many. Zornice se jí rozšířily rozkoší a kontext srovnáním právě okusivšího skvostného domácího pečiva s prefabrikátem gumové, do igelitu balené, nikdy se nekazící housky. Dojalo mě, že mladou ženu premiérové sousto lahodnosti okamžitě přikovalo na místo a to druhé a lačné dokonce otočilo zpátky čelem k obchůdku. To, co se událo pak, mě však naprosto šokovalo. Udělala si totiž na pozadí líbezné pekárny, s oním vrstveně kynutým těstem koketně vykukujícím z bílého papíru, selfie na Instagram. Místo toho, aby si šla pro nášup.
To bych totiž udělala já. Nevelí snad zdravý rozum okamžitě sežrat zbytek? Podarovat delikatesou bližní? Není-liž smrtelným hříchem nechat okorat ten nadýchaný zázrak z másla zrozený, lehoučký jako sněhová vločka a útulný jako babiččina kuchyňka s drobenkovým koláčem v troubě a zlatý jako podzimní listí prosvícené sluncem a měkký jako peřinka malého miminka? Cožpak není holým šílenstvím nenechat si do zelené síťovky vysypat celý plech horkem trouby zrovna nakypřených lahůdek? Nenačít druhý exemplář, když ten první už hřeje v bříšku, roztahuje ústa do úsměvu a jemně brnká na strunky radosti ze života? Je. Nevěřím, že scénárista někdy jedl pravý croissant. Asi o tom jen slyšel. Ale určitě nezažil. Vždyť chladnokrevně zdevastoval croissantův smysl, bezcitně ho svedl z životního poslání. Nechal jej ztuhnout v mrtvou fotku, co nezavoní. Nezasytí. Nezahřeje. Ani na těle, ani na duši.
Nemusím vám říkat, že představitelka role mladé, krásné konzumentky croissantu z toho měla nemalé trauma. V noci nemohla spát. Potila se jako obtloustlý hráč třetího setu tenisového zápasu. Podrážděně volala spolužačkám ze střední, aby jim na rovinu řekla, co si o nich myslí. Matce telefon ten den vůbec nevzala. O půlnoci zbagrovala kelímek vanilkové zmrzliny a krabici mléčných sušenek, ale pořád to nebylo jaksi ono. Zapomněla, proč vlastně stojí za to být na světě. Všechno byla marnost. I růžové svítání nad pařížským obzorem. I vkusné a čisté apartmá. Též zpěv ptáků a její snědé tělo a bílé zuby pevně sedící ve zdravých dásních. Na životní ambice si nemohla zaboha vzpomenout, byť je ještě včera za ucucávání cateringové vody a uždibování nakrájené mrkve nadšeně sdílela se sympatickou maskérkou. Naštěstí pro ni, i její matku, to vše trvalo jen do chvíle, než se v osm ráno na bílé dveře s patinou ozvalo nesmělé zaklepání. Otevřela teprve po pátém trpělivém zaťukání a svýma mandlovýma očima potaženými matnou blankou sklouzla z trudovité pleti dosud bezvousého hotelového posluhovače na tác se sklenicí džusu a koflíčkem kávy a mističkou meruňkové marmelády… a též, to už šedé blanky sežehl oheň vnitřního zraku, talířkem lemovaným modrými květinkami a navršeným hned třemi croissantovými cvalíky, co se zrovinka vyloupli z černé pece na svět, aby ten rozzářili, oslnili, naplnili, ukonejšili a učinili na věky šťastným.
„Jupíjá jej a jupíjá hej!“ volala seriálová diva plnými ústy a bulvární tisk si večer tohoto památného dne mnul ruce nad pikantními úlovky, kterak herečka v rouše Evině metá mezi květináči vzrostlých oleandrů na terase hotelu kozelce. Bodejť by ne. Rajda jedna. Však jedla tu nehoráznou dobrotu v půvabném tvaru půlměsíce.
Croissanty mně osobně počaly obšťastňovat též poměrně pozdě, někdy na přelomu druhé a třetí životní dekády. Dětství o ně ochudila železná opona, na jejíž nestoudně studené ostny se napichovaly ty nejodvážnější, ty, co si ji troufly přelézti. Nejšikovnější z nich, které nakonec přelezly, pak byly nemilosrdně a bez výjimek pobity záludnými pirohy a ještě zákeřnějšími pirožkami. Nic proti nim. Ovšem co naplat, život jim nevrátí ani sebebarevnější vzpomínka. Čest jejich památce! Ale abych utišila tvůj zoufalý pláč, senzibilní čtenáři, v případě croissantů jde stejně o život jepičí. Pokud není sněden téhož dne, kdy jest upečen, hyne do druhého dne, ne-li na mikrotenovou pryžovitost, tak na strouhankovou oschlost. A navíc. Měla jsem plnohodnotnou náhradu, která mě dodnes dojímá stejně jako croissant výše vášnivě schramstnutý komediantkou na vysokých podpatcích zapíchnutých v mezírkách mezi kočičími hlavami v centru Paříže.
Obyčejný rohlík s máslem. Zhola nedbajíc máslového razítka na špičce nosu, bořívala jsem často do takového ústa na zábradlíčku dřevěné kapličky. Zábradlíčko tak akorát široké pro dětskou prdelku a tak akorát vysoké pro vyhlídku do světa, ponejvíce na cestu svažující se od kapličky přes koleje s bukovými pražci dočerna nasáklými dehtem až dolů do údolí, odkud se nedočkavému hladovému zraku vynořovala malá postavička tetina, jež se pod nákupními taškami prohýbala pružně a až k zemi jako štíhlá palma vprostřed tropické cyklóny. V těch plátěných taškách s potiskem černo-červeno-bílého kára trůnil jablečný sirup, povolovalo mražené filé, chřestily bílé fazole, rosila se kostka másla, a když bylo dobře, vonělo nahoře pár čtvrtek hruškového frgálu. Ale hlavně! Tulilo se k sobě v průhledných pytlících pětadvacet čerstvých rohlíků. Coby děti, na kost vyhublé z každodenního dvanáctihodinového pobíhání na svěžím horském vzduchu, bývaly jsme vyzbrojeny jedním, nebo lépe hned dvěma kousky. V každé ruce jeden. Střídavě ukousávány, zatímco se nožky bořily do měkkého jehličí a kotníky lechtalo borůvčí a podrážky podjížděly na útlých, hojně poštěrkovaných silnicích se struskami tekoucího asfaltu, a boty se odhazovaly na meze vonící mateřídouškou a na luka rozzářená pryskyřníky.
Pochopila jsem už před nějakou dobou, že takový rohlík je slabinou a svůdníkem, jehož prostému vábení odolá jen málokdo z lidského pokolení, stejně jako zřídkakdo z rodu kuního ubrání se sladké sušené švestičce. Během jednoho špacírování moravskoslezskou metropolí jsem totiž rohlíkem, jehož jsem svírala v levačce, byť bez hoblinky másla, zhypnotizovala Petra, křehkého básníka, že ten na malou, leč významnou chvíli oněměl. Nám obyčejným se to stává, ale poetovi? Nevídané. Neslýchané. Upínal nostalgií vlhnoucí oči na rohlík bez posypu, okouzleně brouzdal jiskřivou krajinou svého mládí a dvě éterické múzy sedící se stehýnkem přes stehýnko na klopách jeho manšestrového saka místy namoženého snílkovstvím, jež se ovšem do reality noří mnohem hlouběji než nejostřílenější investigativní žurnalistika, zvědavě vložily vypečené křupavé rožky na své nezkušené jazýčky. Rozplynuly se v blahu. Rozechvělý Petr si rozčíleně zapálil cigaretu a spolu s modravým obláčkem kouře vydechl:
„Rohlík…“
Tuším, že rozloučili jsme se příliš chvatně. A tak prchavost okamžiků dál básník zapřádá do věčnosti veršů utkaných ze smutných nití stříbrně soukaných svými věrnými múzami. Troufale usuzuji, že stýská se múzám po čerstvém rohlíkovém těstě. Po jeho vůni a kalorii, jež je sice prosta živin, zato přesycena duhovými sny. Domýšlivě dumám, že kdyby se byl Petr neunáhlil a zůstal věren rohlíku, třeba s ostychem, ale nabídl si z mého nákupu, a ztratil se spolu se svými talentovanými divami, které se specializují výlučně na rohlíkové špičky, v nadýchaném pohnutí toho úchvatného tukového těsta…, možná by se dcery Diovy jednou provždy převlékly ze smuteční černé a on, poeta s něžným a utrmáceným srdcem, by se konečně nadechl bez kamene na prsou a jeho báseň by našla cestu z úzkosti.
Čím to, že obyčejný rohlík tak dojímá? Příběhem. Pokrm s příběhem dojímá nejvíc a rovněž tak nějak chutná nejvíc. A je jedno, zda jde o pochoutku ztraceného dětství, kterou z plotny, pece či nákupní tašky na kolečkách předkládali na stůl naši opatrovatelé, umolousaný piškot, o který se s láskou dělí batole, či o laskominami se prohýbající slavnostní tabuli před překvapeným jubilantem.
Dosud neustálené pořekadlo „dojímej jídlem“ si bez váhání zapište za uši, vy zapomětliví i vy prozíraví, kteří vědí, jak nenahraditelnou devízou je mít za ušima všechny praktické prospěšnosti typu: Malá ryba taky ryba. Neválej se a upeč koláč. Skoč přes plot. Pro výplatní šek, vzrostlý křemenáč, tučnou koroptev, pro peří leda kachní, a to pak nacpi do péřovky. Při této gastropříležitosti si nemohu odpustit uvést ještě jednu radu, vlastně přímo gastroradu, mé drahé tety, co se tak neúnavně tahala se sirupy a rohlíky, když jsem byla ještě špunt: Knihu „Padesát způsobů, jak se uklidnit bez jídla“ čti jedině při jídle. Jedině tak neomdlíš vzteky. Jedině tak nespořádáš na posezení čtyři kapitoly (za labužnického namáčení jednotlivých stránek do sýrového dipu z plnotučné smetany) a zbytkem výstřední publikace nepřiložíš do kamen.
Že je žádoucí dojímat jídlem, kudy chodím, mám zapsáno za oběma ušisky a nyní životní moudrost piluji k dokonalosti. Každá teorie, aby řádně fungovala, si totiž žádá mnoho praxe. A též odříkání, když trudné začátky ostrými kůly v plotě jizví nepěkně naše zadečky. Jako tuhle, to jsem nedělním obědem celou svou rodinu dojala až k pláči. Čevabčiči u nás z talířků mizí tradičně rychleji, než byste řekli „če“ natož „čevab“. Jenže tentokrát jsem se odrazila nepřiměřeně a se sobě vlastní lehkomyslností, co si nepotřebuje popisovat kořenky, jsem přes plot vyskočila ješitně vysoko. Zvlášť při dopadu to bylo znát. Slzy se nám rozkutálely po tvářích dřív, než jsme řekli „či“ natož „čili“.