Není potřeba nikoho odkráglovat ani šlohnout skývu chleba. Stačí porodit pár dětí. My jsme galeje zakusili tuhle uprostřed lesů, luhů a hájů. V jednom z nich zůstalo levé koleno, v druhém háji lahev s heřmánkovým čajem a v dalším iluze o pohodové dovolené s dětmi. Zatímco mužská čéška vzala za své už v úvodu celého dobrodružství, kdy se odkutálela do borůvčí a tvářila se jako šnečí ulita, iluze se ukázaly houževnatějšími. Trousily se postupně, tu a tam, v travnaté dolině a v lišejníkovém porostu skalnatého hřebenu, na dětském hřišti a pod hospodským stolem U Liberty Dolních Albeřicích. Nakonec, někdy uprostřed oné báječné rekreace, se ve svěžím horském ovzduší k sobě sestersky tiskly tři poslední. Jedna natahovala moldánky. Druhá odevzdaně zírala před sebe. Třetí zlostně vrčela a hledala, čím by se mohla po škůdcích ohnat.
Měla, chudinka, tou dubovou sukovicí přetáhnout především nás. Rodiče. Vzít nás přes naše kulaté hřbety, co do závratných nadmořských výšin otrocky táhly bufety plně zásobené občerstvením slaným, sladkým, kyselým, studeným i teplým, šťavnatým, suchým i oříškovým a žvýkačkovým a pitíčkovým. Taky nějaký ten drogistický artikl jako pleny, šnuptychle a krémíčky na přírodu, co štípe a bodá a smaží kůži. Rovněž oděvy do deště, slunce a mlhy nescházely. A popelářské autíčko jedny z pošetilých zad nesly a též neposednou plyšovou králičinu, která se co pět minut řítila shůry batolecího nosítka a rozkošnicky se válela v prachu cesty.
Od božího rána nám oběma ušima tak vydatný zvukový materiál proudil do hlav, že ty nabobtnaly do velikosti vodních melounů ještě, než za našimi trekovými patami zapadly dveře.
„Já mám hlad!“
„A já žízeň.“
„Bác, bác!“ plakalo nejmenší robě za plyšovým králíkem v louži.
„Já mám vážně hlad.“
„Mně je horko.“
„Na, mami, tu máš kšiltovku, mně je vedro.“
„Mně je zima a mám hlad.“
„Bác, bác, bác!“
„Já chci taky napít!“
„Tutu?“
„Já první!“
„Co máme dobrého?“
„Hmmmm… A čokoládového nemáme nic?“
„Mňam, mňam!“
„To bylo strašně sladké, já to potřebuju zapít.“
„Kapesník! Ale rychlé! Vidíš, jak se mi po bradě leje nudle!“
„Potřebuju něco slaného na zajedení toho sladkého.“
„Bác, bác! Bé, bé!“
„Mami, kde máš tu čepici? Mně strašně svítí do očí.“
„Musím se napít.“
„Už tam budem?“
„Tutu!“
„Mně bolí nohy!“
„Mami! On mi řekl, že jsem mimino! Řekni mu, ať mi tak neříká.“
„Mami, ale ona je mimino!“
„Nejsem!“
„Bác, bác, bé!“
„Máme ještě jablko?
„Tak kdy už tam budem?“
„Mně bolí nohy. Ale strašně! Sedneme si?“
„Napít. Napít! Bože! Já musím okamžitě pít!“
„Docvičili jste?“ ptaly se blbě chytré hodinky, jimž jsem zadala, ať mi monitorují chůzi.
Táhli jsme se pomaleji než vteřiny, během nichž vám na sofa v obýváku už celou věčnost pocucává studené kafe nevítaná návštěva. Pomaleji, než vůz ve zúžení na D1. Pomaleji, než fronta před toaletami, když je to nanejvýš akutní. Tempo šnečí střídala rychlost račí, páč furt padal ten plyšový králík a sem tam se z útlých dětských boků vysmekla špatně zauzlená mikina. Zastavovali jsme znovu a znovu, v průměru po každém pátém kroku, a pilně obsluhovali ty diblíky, jen abychom je udrželi v chodu. Abychom postupovali vpřed. Vzhůru do hor a na horskou chatu pro razítko a borůvkový knedlík. A pak zase z vrchů. Dolů. Pod horkou sprchu. K večeři o párku a hořčici. K dezertu, konkrétně k přezrálým melounům, které si dětičky toho dne nakrájely na tenké srpečky a chvatně zblajzly. A konečně také do postelí s přehnaně naškrobeným povlečením.
Haleluja!
Druhého dne mají, vyjma nejmladšího, na zádech batohy všichni. I kuna. Alespoň na startovní čáře výlet vyhlíží nebývale slibně. Obdivně vzhlížím k sobě samé a svému asertivnímu umění a pedagogickému kumštu. Pokyvuji hlavou a odměňuji se sójovým sukem. Jsem halt dobrá. Dobrá matka. Se zdravým přístupem bych řekla. Jen předškolačce se to nějak nezdá. Rozhodne se proto ohmatat hranice a prubnout stabilitu ředitelského křesla. Co když je zrovna dnes ten pravý okamžik, kdy bylo by šlo současnou paní ředitelovou (rozuměj matku) sesadit. A zahajuje, mrška, v tento slunečný den o barvách jiskřivých a průzračných jako nebe samo skvostnou válečnou partii.
Lučištníci napínají tětivy, ona se nadechuje, a už letí ostré šípy vzduchem a propichují mi uší bubínky a z lebky tvoří slušný cedník na nudle, že jako ten batoh je strašně těžký a že ho nosit nebude. A borové šípy napouští olejem a škrtá sirkou, že jako nosit ho rozhodně nebude. A už sviští hořící hroty a ona dotrhne původně trochu natržené ucho batohu. První kolo totálně projíždím a poraženecky nacpávám jejím batohem svou krosnu do vrchovata. Než dopnu poslední přezku, vyráží ze zálohy dcerčina početná jízdní patrola. Koním se leskne srst potem, z nozder kape krev, drny prudce odlétávají od kopyt a jezdci mohutným dívčím hlasem kvílivě ryčí:
„Já chci batůžek! Já chci nést batůžek! Oprav mi ten batůžek! Dej mi ten batůžek… Já ho chci!“
Trpělivě snáším hřmot válečné vřavy, co cvrčky v mateřídoušce děsí k smrti, že odskakují od rozžhavených ploten s kastrůlky bublajícího nektarového perkeltu, odhazují fidlátka a s kojenci v náručích dávají se na úprk, překotně seskakujíc z krkonošské květeny a hledajíc azyl v modrých zvoncích protilehlé stráně. Sveřepě dítě táhnu stoupající rozehřátou asfaltkou a polykám ohromnou touhu jako ten šakal zavile výt, když mohutní váleční oři nadobro decimují mé kopiníky a řítí se vstříc úhledným formacím, aby ty navždy rozprášili po bahnité krajině: má vlastní krev hlásí, že má hlad.
Znám ji jako své boty. Trápí ji konkrétní hlad na konkrétní sušenky. Původně byly v jejím batůžku a byly tedy zázračně snadno a rychle na dosah. Jenže to jí došlo, až když se máslová kolečka házela z jejího zničeného zavazadla do mé do desetipatrové krosny. Proto ignoruji, že má jediná dcera právě umírá hladem na keksy, a nadále zarytě mlčím. Jsem odhodlaná nevzdat se. Odhodlaná jako nikdy. Držím pevně za ruce tu bohyni dokonalého mateřství, co před chvílí v podhůří vystupovala namyšleně z auta a pyšně obhlížela záda svých ratolestí obtížených tlumoky.
Jenže třebaže se držím matky rodu tak křečovitě, až se mi potí dlaně a bělají klouby, vysmekává se mi pomalu ale jistě ze sevření. Protože: Malá ječí. Já mlčím. Ona stojí. Já jdu. Ona běží. Já čekám. Čekám a přicházím o poslední kapky síly. Pouštím ruku svého vzoru skvělosti, padám do černé rokle. Co vůle tak dobře mínila, to emoce šmahem změnila, hladina pohárku se totiž blíží vrcholu a ve mně se rodí bestie. Pohárek přetéká. Pardon. Přetéká. To je značně zavádějící. Evokuje to klidnou hladinu, jež s měkkou oblostí tiše opouští číši. Přitom jde o cca kilometr vysoký agresivní gejzír vytrysknuvší z čerstvě naraženého vrtu. Nevěřícně sleduji samu sebe, jak v půlce kopce mrskám batohem doprostřed silnice, jak vytahuji jednu věc za druhou a švihám jí vztekle kolem sebe a přitom z plna hrdla vřískám:
„Takže máš hlad! Dobře! Jak chceš! Budeme papat!“
Dcera brečí. Věci třaskají o asfalt. Cvrčci s nemluvňaty se tiše krčí v blankytu kalíšků. Turisté starostlivě vraští čela, tisknou pevně k bokům svou drobotinu i partnery a se zatajeným dechem kvapným krokem obchází ten infekční ostrůvek velkolepého dramatu. Když náhle, to zrovna držím v ruce termosku se skvělou a horkou a stoprocentní arabikou, do mých plachet foukne příznivý vítr. Štěstěna se obrací čelem a familiárně poplácává mé zdevastované vojsko po ramenou. Pokládám opatrně kávu zpátky do krosny a ve spálenině čpící z bojiště zaznamenávám zárodky vítězství vonící sladce a něžně po lipovém květu. Zanechávám té komedie, již jí netřeba, a naprosto klidně a záměrně neprakticky mažu paštiku na rohlíkový hřbet. Vkládám jej s kouskem žluté papriky do dívčiných rukou a říkám jemně:
„Tak, tady máš a jez.“
„Já nechci,“ hlasitě štká.
„Tak nejez.“
„Ale já to nechci nést.“
„Tak to nenes.“
„A co s tím mám dělat?“
„Nevím. Třeba to vyhoď.“
„Ale já už tě, maminko, nechci naštvat.“
„Tak to sněz.“
„Ale já nechci jíst.“
„Tak nejez.“
„A kam to mám dát?“
„Třeba do škarpy.“
„Co je to škarpa?“
„Příkop.“
„To ne! To by ses naštvala. Já tě nechci naštvat.“
„Nenaštvu se, neboj.“
„Ne?“
„Ne.“
„Já už nemám hlad.“
„Nevadí, nejez.“
„Hmmm, a co s tím rohlíkem?“
„Vyhoď ho.“
„Ty se budeš zlobit. To nejde.“
„Tak ho sněz.“
…Je to dlouhý rozhovor. Točí se na jednom místě, spirálovitě tam a zpátky, a kupodivu je to správně. Tahle dokonalá výchovná smyčka a porouchaná gramofonová deska v jednom zdolává šestiletou ratolest bez zmlácení. Bez mučidel. Bez sofistikovaného vydírání. Naopak něžně připomíná hranice a neotřesitelnost současného ředitelského postu a zároveň ujišťuje o bezbřehé lásce.
Omlouvám se za ten výlev. Omlouvá ona za ten svůj a s chutí se zakusuje do svačiny. Nahoře, usednuvší k sourozencům pod dřevěný rozcestník, si říká o nášup. Obě cítíme, že máme k sobě tak blízko jako snad ještě nikdy.
Jen ti cvrčci se od nás drží dál.