Jak nerozvážné bafáníčko k zavržení přišlo

V pátek odpoledne v šatně školky udělala jsem omylem velké baf na cizí dítě. Chytila jsem ho zezadu za útlá ramínka a houkla hlasitěji, než bylo záhodno. Dítě bylo úplně v cajku, otočilo se a zvědavě na mě kulilo veliká očička. Zato mě málem jeblo. Chytila jsem se za srdce a strnule zapátrala, kdo můj omyl zachytil. Tak jistě. Zachytili ho úplně všichni. Cizí matku cizího dítěte nevyjímaje.

Dřepěla zrovna u svého staršího potomka a navlíkala mu kalhotky se šlemi. Jiskrné černé oči lemované vějířem černých dlouhých brv mě zrentgenovaly a štíhlé prsty úhledně a franzouzsky zmanikúrované zapsaly mě šmahem na černou listinu potrhlých podivínek, od kterých je nutno držet se nejlépe v bezpečí protihlehlého břehu dravé řeky.

Je mi jasné, že životní omáčka žádného tvora není úplně dohladka a že všude se najde nějaký ten škraloup a nerozmixovaná hrudka. Přesto si v těchto chvílích nějak nemůžu pomoct. Nejednou jako bych se krčila na židličce před přísnou zkouškovou komisí, která prostě ví, jak to všecko v životě vořu. I tahle cizí matka s gazelíma nohama vysoustruženýma pravidelným spinningem a lesklou záplavou pěstěných vlasů a šik čepičkou a voňavým svetříkem a s nakrémovanými botkami, jež cupitají toliko po sněhobílých plátcích růží, věděla. A taky všechno viděla. Tatranku v mém žaludku, záděru na prsteníčku, bagančata, co to cestou od domovních dveří k vrátkům brala přes baskervillská blata, roztřepené konce vlasů i oba zahnědlé konce šňůrek domácí mikiny, které jsem toho dne vymáchala v kafi, třebaže nedopatřením.

Ach bože, jak se mi zastesklo po Stáničce! Miluju ji od chvíle, kdy jsem tu buřičku spatřila poprvé: to si přehodila jednu dlouhou nohu přes druhou dlouhou nohu a za nás všechny ve třídě nesmlouvavě rozhodla, že po přednášce si nedáme zelený čaj a ovocný košíček, ale pivo a krabku cigár. Avšak když jsem ji o dvacet let později přistihla, jak vzadu za základní školou vyklápí své děti z auta na chodník a na sobě má bačkory a pod krátkým kabátkem bavlněné pyžámko s jahůdkovým potiskem, zamilovala jsem si ji ještě víc. Zeširoka se na mě tehdy usmála, po vzoru veličenstev blahosklonně pokynula, a div že neskřípla patičku Emilce, jak rychle jala se zavírat dveře. Ne, ne. Nestyděla se. Jen bylo v prosinci na postelový úbor venku přecejen poněkud chladno.

Ano, zastesklo se mi hromsky. Ale co teprv jaký jsem na Stáničku dostala vztek. Proč tu není se mnou? Proč za mnou teď nestojí, neochvějně jako skála, v pyžamu srkajíc z velkého hrnku kakao a vyzývavě se necení na tu soudící a odsuzující cizí tvář cizí matky? Nepatřičně bych si nepřipadala já, ale ona. Vždyť nemá pyžamo a ve zmatku nebafá cizí děti!

To se dělá?! Chodit takhle vyšňořená do školky a netropit žádné nepřístojnosti?! Nezesměšňovat se?! Vyhlížet neomylně a umytě?! A inteligentně?! Tomuhle se říká dobré vychování?! Solidární přístup?! Jen hybaj domů, ty třeskutá krasavice! Hybaj a pozastav aranžování třešňových květů do japonské vázy i tvorbu nejkřehčích makronek na světě! Neotálej více a vyměň hebkou kožešinu před hořícím krbem za kupu hrachu v koutě! Navlíkni si na své úžasné tělo pytlovinu a poklekni! Zpytuj svědomí! Dej tělu i duši okusit důtek (máš je hned vedle toho luxusního oblečku z přírodního kaučuku v čísle 34) a uvaž dobře své příští chování, protože Stánička je sice za devatero horami, zato kuna je za rohem!

Však taky jen co jsem se vypotácela ze školky a praštila se při nastupování do auta nedůstojně do hlavy, už mě něžně ukládala na sofa a starostlivě přikrývala houní. Pak jen utáhla pásek svého brokátového župánku a šla i s rodinkou bydlet na víkend k modelce. Mno. Uvidíme, uvidíme, kolik dětiček, ta neúprosná fešanda, příští týden vystraší. Pevně věřím, že bude mezi nimi i to moje.