Aby bylo jasno. Když všichni ostatní dosud tlučou špačky, zatímco vy musíte na záchod, je nutno dupat jako naše kuna, která si po návratu z tancovačky ve své rozjařenosti opomene zout stepovací střevíčky. Duchové a strašidla se totiž vyhřívají v přítmí koutů koupelen, síní, schodišť, chodeb a především dětských pokojíčků, jako to dělají hadi na sluncem rozpáleném kameni, když je zrovna zebe. Bubák je takto náležitě srozuměn, že se blíží lidský tvor, tudíž není nepříjemně zaskočen, a proto neútočí, nebafá ani dotyčnému vztekle nehryže nohu. Se ví.
Tak to vidíte. Můj chlapeček se ve svých skromných devíti letech hravě zvládá komunikaci s bytostmi jiné dimenze. Já ve svých jednačtyřiceti narážím dennodenně na potíže domluvit se se svým vlastním druhem, s nímž sdílím tentýž svět, tutéž kulturu, či dokonce tutéž střechu nad hlavou.
„Dej si tu svačinu do aktovky,“ říkám láskyplně jednomu ze svých věčně hladových dětí.
Hladové dítě nic.
„Tu svačinku. Nezapomeň si ji dát do tašky,“ opakuji v naivním domnění, že mi miláček jen špatně rozuměl.
Brouček stále nereaguje a soustředěně skládá rozpadlého legového panáčka.
„Haló! Tu krabičku. Sbal ji. Teď. Hned. Ano?“ trpělivě sekám větu na přehledná kolečka slov a šťouchám do zamyšleného chlapce prstíčkem.
„Co?“ říká mechanik.
„SVA! ČI! NU!“ Krájím už zostra.
„Já nevím, mně je to jedno,“ plácá lhostejně ignorant malá a spokojeně s plastovou postavičkou štráduje po stole kolem nešťastné svačinové krabičky, která nesnáší konflikty, a tak by ráda zasáhla a už už otevírá víko, že něco řekne…
„Ty sklapni!“ Procedím mezi zuby a jedním úderem ji hlasitě zaklapnu.
Chlapec překvapeně vzhlédne a ty nevinné oči, co se v tom milém jemném ksichtíku třpytí jako dvě velká čokoládová jezírka, konečně vidí maminku.
„Sbal si svačinu,“ povídám zase mírně. Sic zhluboka dýchám, jsem samolibě přesvědčena, že mám vyhráno.
Leč, Chlumec střídá Watrloo. U slova „sbal“ je zcela patrné, jak jeho kukadla znovu zastírá plátno, na němž se odehrává:
…sofistikovaná stavba velké zaoceánské lodi zvané Gigantik… Je tam bufet a strojovna a bazén a v něm plavou lední medvědi, protože je to fakt velká loď, takže má i zoo. Jo! A vezmu ségře tu opici a kočičku! Tedy je to velká zoo a k tomu první plovoucí zoo na světě! A taky dělá problémy, protože některým zvířatům je blbě, třeba vlkovi a pavoukovi. Ty mám taky! Ve výběhu musí mít lavory, do kterých budou blinkat, to je jasné…
Radostně fantazíruje ten kreativní mladý muž, který dosud neslyšel ani o Noemově arše a ani o výzvě uložit si svačinu do aktovky.
„Pack your snack!“ vypěním.
Ha! Mám jeho plnou pozornost. Jenže mi nerozumí.
Už nevím kudy kam. Zoufalství nabývá na hustotě a nečekaně mě zahání k mohutnému opernímu zpěvu: „Sbaaaal si svačiííínu, si svačííínu, si sbaaaal! Jiiinaaaak půjdeš o dům dááááál.“
A víte co? Dítě slyší. Rozumí. Směje se. A tu připitomělou krabičku s nakrájeným červeným jablíčkem a slunečnicovou houskou namazanou žervé a proloženou plátkem šunky a kolečkem žluté papriky si dává do aktovky!
Bystrý čtenáři, jistě si uvědomuješ dalekosáhlý společenský důsledek výše uvedeného zjištění. Proto pějme ze všech sil. Rodiče dětem a děti rodičům. Učitelé zabedněným žáčkům a žáčci zabedněným učitelům. Lékaři pacientům a pacienti lékařům. Policejní hlídky prchlivým řidičům a nevinní občané slepé spravedlnosti. I vy, demonstranti, notujte milionkrát a pak ještě chvilku. Snad konečně bude jasně slyšet to, co dosud jen šumí.