Jedné ženy sen vysnil si tento den

Za jitřního nachu, jenž voní po mosazi matné džezvy, žena maže tělo vonnými mastmi. S pískem mezi prsty obkresluje černé oči černou linkou. V tichu, které vyhlazuje pomuchlanou tvář, navléká šat, za který zapomněli udělit Nobelovu cenu. Burka neškrtí a všecko schová. Vytahané pyžamo. Zakázaný proviant. Třípatrový dort. Milence. Identitu. Do školy žena nechodí, do práce nemusí. Domů nic nenosí. Čeká, až přinesou. Modré safíry.

Před stanem solné jezírko. Za stanem pramínek ropy. V trezoru safíry. Na nízkém stolečku granátové jablko a cukrové koláčky. Práce v harému pro ženino povadlé tělo již žádná. Jen dlaní hladit saténové polštáře. Česat zlaté třásně orientálního koberce. Vyhlížet písečnou bouři. Péct chlebové placky. Pražit pistácie. Sušit datle. Dýmku plnit tabákem se špetkou hašiše. Bříškem ukazováčku obtahovat arabské klikyháky. Na večeři potrápit dásně houževnatou jehněčí pečení.

A v posledku. Nadýchat se chladnoucího vzduchu. Zabořit tvář do velbloudí srsti. Spočítat hvězdy. Poslechnout šustot ještěrčích tělíček. Štěkot vyhublých lišek. A hlavně šepot zemřelých stařen. O místě, kde ženské šaty vlají. O zemi, kde je voda hlouběji než drahé kamení. O ránech sycených červeným sluncem. O dunách, mezi nimiž chce každá moudrá žena prožít soumrak svého života.