Karel a Karel a Karolína

Pod dohledem ranního slunce, jež s hravostí sobě vlastní uličnicky prosakovalo širokou korunou staré vrby, zdolal mě spiritualismus. Uzobávali jsme bezsemenné hrozno a hráli v piškvorky. Teplý vánek pohrával si s bílým papírem, já zaníceně cumlala kovový uzávěr propisky, když tu, on, spiritualismus několika dovednými tahy dospěl ke svým pěti kolečkům v řadě. Kuna, která z větve vrby zápolení přihlížela, vědoucně mlaskla. S nenuceným úsměvem, jež zpravidla čerstvě poraženého dokáže vydráždit na nejvyšší míru, kolečka s pomocí přímky vyvedené rovně a jistě jako podle pravítka spiritualismus přeškrtl a mě smetl z povrchu zemské hmoty. To, aby mi dopřál pokochat se hlubinou duchovní.

Ze soudku do lahve ze světle zeleného skla stočil můj společník čirou přítomnost. Musím přiznat, že poněkud ustrašeně jsem si z ní nakapala na jazyk. A nyní bděte! Přítomnost chutnala obyčejně. Trochu surově a neotesaně. Velice, velice nenápadně. Nezáživně. Nekapitulovala jsem hned, jak tomu obvykle bývalo, ale pohrávala jsem si s ní, převalovala po patře a jazyku, hlasitě kloktala. A jaká za onu všímavost přišla odměna! Výbuch lahodnosti! Originality a velikosti! Mdlost nahradila absolutní ostrost, která stejně jako nabroušený nůž povolené máslo rozřízla veškerou pochybnost a ujistila mě, že ty největší věci dějívají se nenápadně. Zpravidla přímo nám pod nosem. Že se tváří jako banalita a my jí to žereme, a přitom jsme přímo u zrodu, jestliže ne událostí kolosálních, tak událostí, jež budou mít přinejmenším zcela jinou dohru, než jakou si právě představujeme. Že tedy je nutno být v přítomnosti přítomen, ať už ve stavu bezbřehé radosti, či náležité obezřetnosti. Vím, vím. Příliš teoretické, suchopárné. Tak tedy ještě jinak:

Copak Eliška tušila, že z ní čtrnáctého květnového dne léta Páně 1316 leze sám císař? Jistě, že ne. Nešlo o porod první, nýbrž třetí, tedy o rutinu, krapet zhořklou ne zcela ladným soužitím s cholerickým Janem Lucemburským, co se ustavičně toulal kdesi mimo domov, kde dýchal zahraniční luft a honil tamní temperamentní zvěř. Vlastně zázrak, že vůbec bylo co rodit. Když tedy bolestivě opustilo novorozeně Eliščiny útroby, nechala si ta otřít pot ze skrání, přinést pohár silně kořeněného vína, přikázala zavřít okenice, protože se rojili chrousti, a pojmenovala nemluvně prostě Vašek. (Snad aby mu finále říkali Karel a ještě k tomu čtvrtý.) Rozumíte, nic extra. Prostě dítě. Malé. Zbabrané krví a mázkem. S tmavými jemnými chloupky na zádech. Žádný běloskvoucí hermelín kolem ramínek, žádné fanfáry a červené koberce a uctivé líbání namodralé ručky, dosud pevně sevřené v pěst.

Copak tušil jmenovec Karel spolu se svým bratrem Josefem, jemuž poprvé ve vinohradském ateliéru vypadlo z úst slovo „robot“, a Karel jej rozvážně zopakoval a pak ještě jednou a pak ještě znovu Josef, že tohle slovo budou znát lidé bezmála po celém světě? Nikoliv. Karel si nalil druhý šálek černé kávy, Josef přimaloval kubistické ženě myjící si kubistické nohy kubistický lavor a pak společně probrali, zda si dají k večeři připravit rostbíf, nebo sekanou.

A že nakonec sekanou, rostbíf nechají na pátek, kdyby pak přece jen zůstal na večeři Masaryk. On hovězí tuze rád. A nakládané malé cibulky k němu také. Ovšem ty se hodí i k sekané. Jenže kam se hrabe sekaná na hovězí pečeni. Ačkoliv taková domácí šikovně a s česnekem a majoránkou zadělaná sekaná může předvést teprve šťavnatý koncert. Nu, zůstaňme u rostbífu. Vždyť zřejmě dorazí i Peroutka a ten, jak všem jeho známým dobře známo, nakloněn jest anglicky mluvící kuchyni, bůhví vlastně proč. Povšimněte. Žádné šampaňské. Žádné bujaré výskání ani rozjařené objímání. Žádné zalykání euforií z rodinné geniality, jež za nějaký ten měsíc začne postupně vynášet celkem sedm nominací na Nobelovku a za pár let nepostradatelně a nenávratně obohatí slovník stovky jazyků a za pár dekád vydraží deset milionů za hranatou ženskou s nohama v lavoru.

Copak jsem já tušila, že se moje dcera Karolínka toužíc být též naolejována jako batole, jehož jsem zrovna olejovala, se neolejuje olejem, ale šamponem? Ne. Dokud ovšem nezačala pěnit.