Když Vesmír ví a já vím zase prd

Náhoda neexistuje, všechno něco znamená, jen to vnímat. Jenže dívat se, ještě neznamená vidět. Že? Jako s tou buchtou, co jsem pekla. Vlastně já ne. Děti.

Kuchyní se nese radostné štěbetání, hihňání, pošťuchování i hádky o vařečku. Ve vzduchu víří mouka a ve zlatém světle odpoledního slunce se na hebkých tvářích lesknou fousky od krému. Z té dokonalé chvíle, kdy je vše na svém místě, ve správný čas a až po okraj naplněné smyslem života, jsem celá zjihlá. Vezmu do ruky mobil a s dojatě něžným úsměvem fotím a fotím a fotím… Nejlepší momentku posílám babičce, autorce receptu, když tu koukám: dcerka na všech fotkách drží v ruce krabici džusu a s vážným zanícením jej do těsta lije a lije a lije… Výsledek inovace se nakonec ukazuje jako vynikající. Osvěžující, nezvyklý, někde vzadu vonící po pomerančích. Co mi ale vrtá hlavou…, jak to, že jsem ten pomerančový džus nezaznamenala, když jsem fotila? Až na kolikerý vlastně pohled, mi bylo zřejmé, co se opravdu děje? Jistě vím jen jedno, že na tomhle prostě ještě musím zapracovat!

V šedém domku u nás ve městě je prodejna zdravé výživy. Chodím tam pro škvarkovou pomazánku, která ačkoliv škvarek neviděla ani na fotce, je božská a k tomu bez cholesterolu. Tak si tam zase takhle jednu beru, a že cestou k pokladně míjím regál s kosmetikou, vezmu navíc svůj oblíbený odličovací olej. Synáček v kočárku se rozpláče.

„Tak to máme škvarkovou za dvacet tři a olej…“ Na lahvičce chybí cenovka. Paní, jejíž jmenovka hrdě hlásí Věra, neví. Volá na kolegyni, co je zrovna na odchodu. Kolegyně se vrací a pomalu svléká kabát. Štrachá v zadní místnosti, po chvíli přináší seznam a dloooouho, dlooooooouho, dlooooooouho v něm hledá.

Mezi tím dítě přestává plakat a já si u pokladny povídám s paní Věrkou.

Říká: „Arnikový olej je výborný, když vás něco bolí.“

Říkám si v duchu: „Jo? To jsem ještě neslyšela.“

Nahlas říkám: „Hlavně úžasně voní, nejlépe ze všech.“

Věrka říká: „Nooo, tak určitě…“

Věrčina tvář ale říká: „To jako fakt?!“

Kolegyně konečně přichází s údajem o ceně. Pečlivě ji diktuje. Pak ještě jednou. To pro jistotu. A bere do ruky kabát. Paní Věrka typuje. Já vytahuji platební kartu. Když tu najednou kolegyně ze sebe strhává kabát, přiskakuje k seznamu a vykřikuje:

„Jé, vždyť to je jiný olej! Já se spletla!“

Obě se omlouvají. Kolegyně je zase bez kabátu a zase hledá cenu…

Už ji má. Diktuje ji. Věruška typuje. Ještě jednou opakuje správnou částku. Přikládám kartu k terminálu. Terminál pípne a… a nic.

„Promiňte, nám to od rána blbne!“

Je mi už pořádné horko, mám chuť si strhnout kabát, zatímco si ho kolegyně na sebe znovu navléká, aby si ho opět svlékla a společně s Věrkou sklonila hlavu nad neposlušným terminálem.

S právě vzniknuvším nervovým tikem levého koutku vytahuji hotovost a sázím peníze na tácek. Paní počítá a už penízky vesele cinkají o přihrádky v pokladně.

Na doklad nečekám, po dvaceti minutách odcházím, a hlavně: vítězoslavně v ruce třímám arnikový olej, abych si vzápětí uvědomila, že si přece na odličování kupuji olej arganový!

Myslíte, že Vesmír pro mě mohl udělat ještě víc? Správně. Nemohl. Dívat se prostě ještě neznamená opravdu vidět.

Odnáším si domů svůj smradlavý arnikový olej, který je nenahraditelný, když vás někde něco bolí. Mě teď akorát tak dost bolí hlava. Arnikovým olejem si ji nenamažu, ale jistě si co nevidět zlomím o futra malíček u nohy. Vesmír mě má totiž moc rád. Dokladem toho budiž kuna, kterou mi nastěhoval do domu, abych se někdy necítila tak sama.