Moudře suď, když pláchne kešeňa, když pláchne zub

Martinovi

Můj vzácný přítel kdysi našel peněženku. Ležela na chodníku přímo před vchodem do domu a koketně na něj blýskala svou vyhlazenou italskou kůží. Zoubková víla by mohla jen závidět.

Téhle čarodějné bytůstce jsme doposud vypadnuvší zuby servírovali řádně a s náležitou slávou, to jest za poletování konfet a zvuku radostného výskání a pronikavých fanfár a rytmického bubnování, pod dětský polštář. Tentokrát však, u dvojky vlevo dole, předškolačka neměla vůbec přehled. Nevěděla hodiny ani místa. Na skutečnost, že zub pozbyla, ji upozornil bratr. Ten starší. Mimochodem právě ten, který jí dva dny před ztrátou dal při rvačce kolenem do šestiletého zobáčku, až tekla krev. Totálně vykolejený mlíčňák poté držel už jen silou vůle. Trčel z dásní téměř horizontálně a věrně připomínal nevydařený kouzelnický kousek.

„Jé, ty už ho nemáš!“ zvolá během odpoledního degustování nanuku sourozenec.

Holka se chytí za pusu, jako by mlíčňák bral kramle teprve teď a ona ho mohla ještě zadržet. Pak prostrčí jazyk prázdnou dírou, a netuším, jak to je fyziologicky možné, ale zároveň s pohybem jazyka vpřed lezou jí oči z důlků. Běží před zrcadlo, vzrušeně na sebe cení čerstvou spáru mezi zuby a ujišťuje se definitivně, že to není sen, ani praštěný bráchův vtip. Nadšení se mísí s obavami, že kus sebe sama vytrousila jen tak, za čirého nevědomí a do absolutního neznáma. Kde nyní nešťastník jen vězí? V nakousnutém jablku? Či snad zdobí hrb plastelínové žížaly? Nebo na šňůrce chlupatou hruď kuny? Válí se v krtinci u klouzačky? Rozhlíží se do zahradní dálky z jedovatého houbového klobouku ve smrkoví? Cachtá se v pítku pro ptáčky? Klíčí vedle semínka ředkvičky? Sytí společně s kuřecím rizotem bříško předškolačky? Poslední vyjeví se jako nejtragičtější osud zubu.

„Zoubková víla ti bude muset prohrábnout hovínko,“ nemilosrdně poodhalí každodenní realitu nízké tělesnosti lidstva bratr.

Srdceryvný křik a pláč burcuje ze spánku všecky zoubkové víly na světě. Oblékají oranžové vestičky, plní lucerničky petrolejem, leští virgule, vypouští nedočkavé psí stopaře. Leč, je tomu opravdu tak. Zoubková víla nadobro přichází o jeden dětský zoubek svištící si to zrovna střevním tobogánem dívčích útrob. Ne však o soudnost.

„Milá holčičko, tvůj zoubek jsem našla na zahradě v poupátku červeného tulipánu,“ lže průsvitá víla, jako když tiskne, a spolu se vzkazem nechává pod polštářem lehkomyslného dítěte hrst čokoládových penízků.

I můj vzácný přítel tehdy našel v peněžence hrst penízků. A rovněž nenadálou soudnost. Nečekaně se totiž ocitl tváří v tvář své vlastní podobizně zubící se na něj z vlastního řidičáku jeho vlastní peněženky, kterou vytrousil jen pár minut před tím, než ji zase našel.

Za růžového kuropění vracel se domů z bujaré hospůdkové veselice, jenže příliš tichý byt nesmlouvavě vnuknul mu jiné mínění, než mu v raném mládí vštěpovala svědomitá rodičovská výchova o spořádaném občanovi tlukoucím špačky nejpozději od desíti večír. A tak přítel znovu nazul již zutou botu a bezstarostně vyrazil za dalším škopkem piva a oblíbenou opileckou odrhovačkou, a když spatřil na chodníku před domem válející se šrajtofli, zajásal: „Ha! Ha! Bude i partička blackjacku!“

Nebylo nic. Dočista v ten moment vystřízlivěl a zodpovědně se i se svou portmonkou vrátil domů, aby stačil zabít alespoň pět špačků, než bude muset vstávat do rachoty.

Je zřejmé, že ztráta může být velkou učitelkou a nález může být velkým učitelem. Pan učitelíček ve školce je rovněž velký. Jeho výšku tipuji tak ke stodevadesátce až dvoustovce. Naposledy, když jsem ho viděla, zrovna dozatloukal do zdi jídelny poslední hřebíček a na vděčné děkování vzrůstem drobných a ženskostí na stavební práce křehkých kolegyň na celou školku nerozvážně hlaholil:

„Kdykoliv, cokoliv, milé zlaté! Práce všeho druhu!“

Lehkovážník. Asi ztratil rozum. Však on jej zase najde. Jen co překuje valacha, upaličkuje dečku, vymete komín, trvale naonduluje pár kštic a mně nahodí plotýnku.