Kolikrát jsi rodičem, tolik ti chybí plácaček na mouchy

2 plácačky na mouchy + 3 děti = 0 plácaček na mouchy + 3 děti + 1 vytočený muž + ležatá osmička much + kuna

Tahle rovnice je zřejmá především všem „dětným“ a stojícím na zemi pevně a oběma nohama. Když jsou doma děti, plácačky přece už dávno neplácají mouchy, ale zadnice dvou hašteřivých sourozenců, kteří si rány uštědřují navzájem s velkou chutí a mstivou silou. Plácají také ruce a nohy a v gradujícím souboji i hlavy drobných vřeštících tělíček. V ručkách batolete pak bijí všecko, co stojí malé dobyvatelské personě v cestě, ať už to zrovna jen objevuje, nebo miluje, jako například růžová líčka či sličná lýtka své matky.

Všimla jsem si, že můj muž stojí sice na zemi pevně, avšak ne nohama, leč hlavou. Disponuje vysokým IQ, chladnou rozvahou, vysokým uměním dedukce i indukce a všechno umí spočítat. Kilometry najeté na kole. Finanční ztráty, zisky, rizika. Minuty do konce plonkových meetingů. Své šedivé vlasy. Spánkový deficit. Rozlohu naší zahrady s komplikovaně křivolakým obvodem. Možná i Poincarého domněnku. S rovnicí o dvou plácačkách a třech dětech si však překvapivě rady neví.

Stále tomu mému rozmilému logicky analyzujícímu idealistovi vychází dvě plácačky a tři děti a hmyz rozmáznutý na omítce. Navzdory usvědčujícím důkazům a mému trpělivému vysvětlování tvrdošíjně trvá na svém. Hlava se mu točí kolem své osy, až se pomalu šroubuje hloub a hloub do hlíny, a nohy divoce kopou a nekoordinovaně plápolají ve vzduchu.

Když takto selže systém a neochvějně pevná a absolutně symetrická struktura logiky se zhroutí a změní v nepřehledný kopeček písku, s nímž si lehkovážně pohrává vítr, ztrácí půdu pod hlavou. To si pak většinou lehne na bříško. Dle závažnosti situace buď leží s hlavou otočenou ke zdi, toť v lepším případě, nebo – v tom horším – celou tvář zaboří do polštáře. Nefungující svět plný chaosu mizí ve tmě a hrůzný zážitek pomalu uniká z uší spolu s horkou párou.

Je zvláštní, jak každý z nás v těžkých chvílích potřebuje mít kontakt se zemí. Když ročnímu prckovi vytrhnete z pacek právě ulovený ovladač na televizi, sekne prdelkou o podlahu, na níž se o vteřinu později s bezvládně zaklánějící se hlavou svalí celý, přetočí se na bříško (Pomni! Ta podoba s otcem!) a teprve tam se znovu nadechne a řve. Já si zase sedám zásadně na zem, záda opřu o zeď, vanu či strom, nohy sunu pod bradu, ruce pokládám na kolena, hlavu do dlaní. Pak můžu plakat, že jsem čokoládu snědla úplně celou, třebaže to mělo dobrý důvod, a to, aby se mi snadno počítaly spořádané kalorie.

Pavouka, co seděl v půl desáté večer na kuchyňském stropě, jsem pleskla po prdeli štosem reklamních letáků (Planeto, odpusť!), zatímco muž se jal pátrat po plácačkách v dětských pokojíčcích. Nejprve vešel do pokoje dcerky:

„Kde je plácačka?“

„Nevím,“ ozvalo se rozespale z postýlky s nebesy, „u bráchy.“

Muž se vydal do pokoje syna: „Kde je plácačka?“

Chlapeček vzhlédnuvší od stránek Ronji, dcery loupežníků s naprostou jistotou houkl: „U ségry.“

Matematik a jaderný fyzik chvíli sveřepě hledal, načež se s nevěřícně kroutící hlavou vydal zpátky do kuchyně.

„Našels?“

„Ne.“

„Tak vidíš. Dvě plácačky a tři děti rovná se žádná plácačka.“

„Jo? Ale já spoléhal na to, že mám pořádnou ženu, která vždycky ví, kde co, je.“

„Já vím, že plácačky nejsou, a že toho pavouka máš v botě.“

„Nene! Ve které?“

„Zrovna v té, co v ní ráno půjdeš.“