Královsky pojedly, královsky popily. Pečínku a pivo

Zašly jsme si tuhle na pivínko. Opulentní večeře o kachně na červeném zelí s bramborovým knedlíkem žádala si tentokrát zalít polotmavým hořkým speciálem o třinácti stupních. A protože ona kačena z domácího chovu byla obzvlášť tučná a bramborového knedlíku bylo požehnaně a červené zelí bylo statným vousatým kuchařem dušeno na hutně temném portském a děti toho dne náramně vřeštěly a muž jedné z nás kamsi schválně schoval nůžky a muž druhé si schválně zhmoždil ruku, aby nemusel nastartovat sekačku, a taky že bylo horko k zalknutí, žahly jsme nakonec každá pivních kousků povícero.

Přesný počet si každá skutečná dáma schová pod slaměný klobouček zdobený žlutými růžemi a vytasí ho nanejvýš na své smrtelné posteli, aby pobavila své drahé a zbavila je chmur ze svého skonávání a zároveň je vybavila originálním obsahem debaty nad tácy naloženými korajícími makovými koláčky a nad servírovací mísou s pikantním gulášem, ze kterého slzí oči, sotva účastník pohřební hostiny odklopí pokličku, aby si nabral na poněkud příliš mělký talíř.

„Ty pláčeš?“ ptá se neteř z desátého kolene.

„Ale kdeže! Čichni si,“ pobídne dívku strýček z pátého kolene.

„To je síla! Co tam dali? Dá se to vůbec jíst,“ rozpláče se neteř.

„Asi čili, či co.“

Z pláče člověku obvykle velice vyhládne a z čilijového aroma ještě víc, proto troufají si oba truchlící hned na dvě naběračky. Ozdobí je tenkými cibulovými plátky. A protože talířek je vskutku nemnoho hluboký a hrozí přepadnutí guláše přes bíle porcelánový okraj, spálí si první zbrklou lžící jazyk. Slzy se kutálí hojně po tvářích, však jsou na pohřebním karu, a to se plakat sluší. Jistě. Jen decentně a chvíli. Tu správnou míru odpočítá právě konzumace pálivé omáčky s rozpadajícími se kousky hovězího a krajícem chleba. Pak už se osazenstvo vrhá do vlnek průzračné meruňkovice, ti malomyslnější se chopí drobných kalíšků sladkého červeného a ještě sladšího bílého vína. V mírném tempu korzují místností. Neodbytně cítí, že jsou si všichni tak nějak blíž. Tak nějak se navzájem chápou. Co jsme si, to jsme si. U srdce je jímá něžný bol a starostlivě se dotýkají ramene bližního svého a s mírným úsměvem a uctivě posmutnělou vráskou v levém koutku přetřásají poslední slova zesnulé.

„Tak co na to říkáte?

„Na co?“

„Na ta piva, co jich tehdy vypila.“

„No ano! A to mi řekněte, není to žvást?“

„Není, na vlastní uši jsem to slyšela.“

„Ovšem, ta ženská musela mít ale páru!“

„Asi ano, ale neřekla bych to do ní. Taková sušinka…“

Zanechme však pohřebních řečí a vraťme nebožtíka zpět do života. Usaďme ji do hospůdky u náměstí, na které svého času hrdými branami hrkotavě vjížděly kočáry vezoucí královské zadnice, jež před možnou újmou z vystouplé kulatosti kočičích hlav a tu a tam zrádné absence některé z nich šikovně chránily hedvábné podušky. Usaďme ji a nechme dopít závěrečnou sklenici. Dovolme ji zaplatit a obdarovat milého číšníka štědrým všimným. Strpme ještě přepudrování nosu a přidržme dveře lokálu, aby obě princezny mohly vycupitat ven a vydat se k domovům zrovna onou královskou cestou.

Cupitají si to, jak jinak než v královsky povznesené náladě, a celý svět padá k jejich nohám, až se jim z toho točí hlava a nepatrně rozkolísává krok. Jsou plné nových poznatků. Jejich děti nikdy nebyly pořádně hlasité, a čert vem nůžky, a vůbec: vysoká tráva je v módě. A taky už vůbec není horko. Jen dusno. A čtvero dámských botek víří nočním vzduchem maloměsta jako čtyři veselé paličky po plechovém bubínku.

Mistr Zrzavý vkládá si štětce mezi zuby, aby volnýma rukama mohl otevřít okno a vykouknul na okamžik ze záhrobí. Ano, jsou to ony! Jako by ne z hospůdky, ale z jeho vlastního obrazu vypadly. Přítelkyně, které zprvu smutně zasednou za kavárenský stolek s rozžatou svící. Ale po trefných ženských slovech, co něžně hladí, a pár stopičkách višňového likéru, co kořeněně rozehřívá, (ano, i jejich počet najdete na vnitřní straně jejich plstěných kloboučků), už rozchichotaně vykročí do noci. Vzájemně se podpírají a překračují cáry husté mléčně bílé páry, co se linou z rozpálené země spláchnuté divokou bouřkou. K tomu svítí měsíc. Poeticky. Přes opar zastřeně. Melancholicky. Ovšem. Ale rovněž láskyplně a voňavě jako teplá krupička od maminky.

Zrzavého Přítelkyně olejem na plátno nanesené v roce 1923 (zdroj: Městská knihovna v Praze)

Ubírají se princezny společně městečkem a těší se na drobotinu, co tiše oddychuje doma pod peřinkami a co zpod nich schválně vystrkuje nožky, aby si ověřila, zda ji maminky stále dost milují a přikryjí je. Našlapují si zlehka jako už dlouho ne. Bezstarostně. Mladě. A proces mládnutí nabírá na spádu, až si musí přidržovat kloboučky a navzájem si z chodníku, po dešti se stříbrně třpytícím, sbírat žlutá poupátka, co se vymanila ze sevření zodpovědného zkostnatělého špendlíku, aby jednou pro vždy opustila svůj rodný klobouk. Vlasy se slunce západem pevně sepnuté nyní volně povívají kolem hladkých tváří a usmívající se ústa plácají jednu blbost za druhou. Třeba o tom pepřáku v kabelce. O tom, že je prošlý a že tohle je jen zdánlivá slabina, protože jde o jednoznačný trumf. A ten že tasí v momentě stříknutí pepřáku do obličeje prevíta, co si na ně dovolí, když ho dorazí chladně pronesenou větou:

„A víš co? Ten pepřák je prošlej!“

Loučíme se a každá míří ke svým vrátkům. Než se ocitnu u těch svých, mám zčerstva sedmnáct. Hopsám si to štěrkovou cestičkou kolem záhonů, v nichž slimáci ožírají karpatské zvonky. Půlnoc nepůlnoc, běžím do kůlny, navlékám zahradnické rukavice, a házím slimáčiska nejdál, jak dovedu. Víte, za jak dlouho slimák uplazí dva metry? Za dlouho. A jen co zachráním zvonky, vkrádám se tiše do domu a piju žíznivě vodu a z dózy hladově lovím piškoty, když na mě přichází únava a já si na chvíli sedám na stupínek v kuchyni a pak už jen přiskakuju ke dřezu a sleduju v něm rýžové nudle, co jsem ten den měla k obědu, a hlavně si všímám talířků a kastrůlku od krupičky a rozplývám se nad svým šikovným jaderno fyzickým inženýrem, co úplně sám kaši zvládl uvařit, a srdečně jihnu nad zaopatřenými dětmi a jejich sytými pupíky. Myju si zuby. Přikrývám všecky ty záměrně vystrčené nožky z pod peřin, i ten kuní chvost, a rychle vplouvám do snů.

Za svou rodinou. A s pocitem, že tady něco neštymuje. Že navzdory tomu, že je mi sedmnáct, jsem zasloužilá matka. Matka, která místo toho, aby se kvapně odebrala na lože, hájí uprostřed noci okrasnou zahradu. A místo toho, aby měla vážné obavy z vlastního rozhoupaného žaludku, tetelí se štěstím z nakrmených krků těch druhých.

A tak je to myslím v pořádku.

PS: Ráno dalo vale karpatským zvonkům i mým sedmnáctinám. Bylo mi snad sto. Ale rozhodně to stálo za to. Díky, Pavlínko :-)