Byla-li by od té dobroty a šla

Tak jsem si říkala, jestli ten můj chlap není náhodou namyšlený. Jestli mu náhodou, když vytahoval kapesníček, aby si po řízné pepřové omáčce otřel z čela krůpěje potu a z líček slzičky, z vyšívané kapsičky u vesty nevypadla pokora. A jestli on ji pak náhodou nekopnul z pod stolu pod gauč, když vstával pro nášup. A jestli ona se tam teď, chudinka malinká, spolu s lichou ponožkou, s korky od vína a masážním míčkem, který už asi dva měsíce nemůžeme najít, náhodou bezprizorně neválí.

K úvaze této přivedla mě přibyvší a jen těžko uvěřitelná položka v mužově velkorysém seznamu „Co jest třeba udělat doma, když jsem doma“. Za padesáté druhé tam totiž připsal: vyhnat kuny z půdy. Muž, kterého doba donutila otevřít si v podkrovním pokojíčku jednoho z dětí home-office, nemohl si nevšimnout, že na půdě to žije jedna radost. Možná i dvě. Od ojíněného rána do červánkového večera dlel v bezprostřední blízkosti kuního teritoria, tudíž neuniklo mu sebemenší zašelestění kuní tlapičky, sebenepatrnější protáhnutí kuního tělíčka, sebetišší nasycené odříhnutí po delikátní paštičce z tučného ježka ani sebejemnější cinknutí šálku o podšálek ozývající se mu nad hlavou opovážlivě a pravidleně vždy po páté odpolední. Posledně připsaný bod seznamu stal se pochopitelně velice brzy bodem prioritním a ve stylu Dreyfusovského šílenství nezřízeně zalačnil po smrti inspektora Jacquese Kunóse, jeho početné nohsledy nevyjímaje.

Tu šerednou věc jal se vykonat v předvečer Škaredé středy. Musím uznat a jeho rodičům za to vzdát holt nejvyšší, je řádně vychován. Než vstoupil, zaklepal. A to na půdní poklop a tak halasně, že nescházelo málo a místo kun vyhnal vlastní děti. Jako jedno se vylekaně v přízemí rozvřískaly, samy nevěda zda skutečným děsem, či vzrušením z toho, že se doma konečně děje něco pořádného, a jedno z nich zmateně volalo:

„Kuný!? Né! Co to jé?!“

Ten bezprecedentní rámus pán domu způsobil florbalovou holí. Měl vážné obavy, že kdyby vešel bez varování, jeho hlava prostrčivší se onou vstupní dírou ve stropě ocitla by se uprostřed kuního vojenského štábu. Což nechtěl. Vizte:

Kuny ve slušivých vojenských čapkách zadumaně pokuřujíc černá viržinka a hledíc do strategické mapy umně vymodelované právě na půdním poklopu jsou nebetyčnou troufalostí vetřelce šokovány takovou měrou, že jim padají z očí cvikry. Rovněž smělý vetřelec je krapet zaražen a nehybní již na čtvrtém vachrlatém půdním schůdku, zatímco se jinak v absolutním tichu za decentního cinkání dolů kutálí cínoví vojáčci, děla a državy s vlaječkami. Pozdě se muž dovtípí významu varovného zachrčení holubího zajatce s křídly doširoka ukřižovanými na starém šicím stroji značky Singer. Pozdě si vyloží naléhavé gesto veverky až po krk nacpané v mosazném hmožďýři a s roubíkem v tlamičce, která ho dopředu vystrčenou bradou ponouká, aby se otočil za sebe. Pozdě. Kuní velitelka opatřená příznačným černým knírkem pod čumáčkem mu zákeřně skáče do týla a expresivně štěká:

„Raus! A to schnell!“

Třebaže na mužově němčině leží slušná vrstva prachu, bezchybně rozumí a hledí se pakovat pryč. A to více než jen schnell. Překotně je to správné slovo. Překotně a taky střemhlav řítí se z půdy. Schody bere po pěti. Divoce se ohání rukama. Sakruje. Hlasitě a nevybíravě. Rozráží dveře. Plaší ptáky v korunách stromů. Sousedy v záhonech. Čmeláky v tulipánech. Kočky a psy. Vybíhá ven, a aby svým drobným pronásledovatelům zamotal hlavičky, fikaně obíhá třikrát dům. Zakopává o růžovou tříkolku. Zvedá se ze země. Zprudka oddychyje. V předklonu dlaně opírá o kolena a obezřetně se rozlíží kolem. Tu zpozoruje čtyři bledé tázavé obličeje ve francouzském okně. S dětmi na něj tiskneme nosy, aby nám neuniklo, jak kuny peláší skrz zahradu daleko do polí, luk a hor. Muž se pohotově napřimuje a na poslední chvíli chňape za šos svou vlastní důstojnost právě si to svižně mířící daleko do polí, luk a hor, a nonšalatně se na nás usměje a mává, vždyť tohle představení je jen pro nás, protože nás miluje a chce, abychom se smáli a nikdy nezestárli a tak žili věčně. Konsternováni nezvyklou podívanou prkenně opětujeme pozdrav a úsměv a mávající dlaně zůstávají trčet ve vzduchu, když se ten chrabrý muž, aby zvedl zatrolenou tříkolku, otáčí k nám zády a na nich… na nich rozcapená kuna.

Kuna nekuna. Co teprve šokující bylo, že jsem se od počátku fatálně pletla! Ta pokora, která bývá mezi lidmi vzácná jako mihule potoční. Ta pokora, jejíž osvojení vyžaduje nejedno důrazné plácnutí přes prsty a bolestivý průchod uličkou hanby. Ta pokora, jež si pro svůj zrod žádá vypořádání se se ztrátou lásky, důvěry, zlaté husy a pocitu vlastní důležitosti či nesmrtelnosti. Ta pokora, kterou člověk získá, jedině v případě, že po dobu alespoň dvou ročních kvartálů okopává řepné záhony a čistí stáje v zapadlé sibiřské vesničce. Tak přesně tahle pokora mu po celou tu dobu vězela v jeho vyšívané kapsičce u vesty a ani se nehnula.

Jakékoliv podezření z povýšenosti totiž vzalo za své, když jsem si uvědomila, co má můj lovec na sobě. Pracovní boty s ocelovou špičkou, pracovní kalhoty s laclem a s dvojenými koleny, triko s dlouhým rukávem, šátek, nemlživé a nepoškrábatelné ochranné brýle s polykarbonátovým rámečkem a straničkami. Korunou však, milý čtenáři, nebyly ani protiřezové rukavice, ani rozsvícená čelovka. Nene. To, co mě v mém úžasu naprosto dorazilo, byla cyklistická helma! Bez dvaceti jednoho centimetrů dvoumetrový chlap si vzal na lov cca dvoukilových zvířátek cyklistickou helmu. Respekt! Všech dvě stě třináct kun ležících v tu chvíli na zahradních lehátkách pod naší vrbou ukázalo svorně desítky.

Tento příběh je zcela smyšlený a jakákoliv podobnost s reálnými postavami či událostmi je čistě náhodná. Během vyprávění nebyla zraněna žádná kuna. Pouze muž se praštil o půdní trám. Ještě že měl tu cyklistickou helmu.