Je tisíc způsobů, jak se lze údajně zbavit kuny. Doopravdy nefunguje žádný z nich. Kam se delfíni, lišky nebo sovy teprve hrabou, tam už totiž dávno trůní kuna. Inteligentně shlíží z půdy na všecky ty hloupé tvory a udiveně vrtí hlavou nad jejich pošetilým činěním a nevyzrálým myšlením. Je jisté, že když už kuna přece jen končí v pasti či vyklizuje stanoviště, stává se tak z její strany při plném vědomí a jasném záměru. Pro zachování klidu v komunitě je potřeba obětí. A tak mladé kuní panny dobrovolně skáčou za stříbrného úplňku v bílé říze do funící a rozžhavené sopky, aby ta nezačala kolem sebe kydat jedovatou lávu a kašlat temné sirné mraky. Naopak aby dál tiše bafala a dělila se o blahodárné teplíčko a důmyslný úkryt, do něhož ani nenaprší, ani nepronikne oko či peruť jestřábí.
Na něco málo už to lidské plémě přišlo. Tak kupříkladu, že lepší je sklopec se dvěma vstupy než s jedním, protože tak se vytvoří přirozený tunel. Ano. Kuna je zkušená a ví, že zadní vrátka zachraňují kožich. Dále, že je nutno s pastmi manipulovat v rukavicích, aby na nich neulpěl odpudivý a výstražný lidských pach. Tak určitě. Domov je tam, kde to voní. Kde je smradu jak v Cařihradu, tam nelezu. V oboru zběhlé firmy radí servírovat granule pro šelmy lasicovité, vajíčko, ovoce, párek nebo rybí hlavu. Tak prosím vás, ne. Kdo by to žral!? Švestku! Párek!
Jeden z mých nejmilejších kamarádů, Tom, by mohl vyprávět (s jeho svolením tak činím za něj). Jeho kuna si spravovala zažívání chroupáním protihlukové izolace pod kapotou červené Škody Rapid. Lákal ji tedy na alternativní menu v podobě vajíčka, ovoce, párku, ryby. Slitovala se až za dobrého půl roku. Tehdy jí Tom - srdceryvně štkajíc a klečíc na zoufalstvím vyčerpaných kolenou - předložil k nohám a na zlatém tácu svou večeři : čtyři sta gramů vysokého hovězího roštěnce z mladého býčka, co svůj krátký život proskotačil na šťavnatých argentinských lukách. Kuna shovívavě pohlédla na toho temně kučeravého chlapce a lítost jí neurvale chňapla za levou srdeční chlopeň. Soucit s bláhovým člověkem, co vypadá právě tak roztomile, jako náš Tom, bývá rovněž kuní slabinou. A tak hříšně drahý steak, hluboké oči nevinného chlapce a nejvyšší čas hupsnout do sopky způsobily - zde ocituji Toma - „konec její kariéry“.
Narozdíl od Tomovy kuny, budiž jí země lehká, kariéra naší kuny rozhodně nemíří za zenit. Naopak je na cestě k závratným výšinám.
Zahnaná do kouta uvažuji o extrémních řešeních: invazivně narušit její teritorium a kakat tu a tam, do okapu, do komína, na balkon a jeho ozdobně vyřezávané zábradlíčko, kol plotu… Coby útlocitnější povaha se zdráhám. Zachraňuji poslední zbytky své důstojnosti a volím profesionálního odstřelovače. Zabil už jistě kdekterou „svini“, co by nepicl pár kun.
Přichází statný muž, co v obličeji nehne brvou, ač švitořím, co můžu. Ano, nadbíhám mu, vždyť po něm něco chci, k tomu je samý sval a šlacha a má nabito ostrými. Sotva se na mě podívá, zajímá ho toliko chlupatá zakázka. Nahlíží do půdního prostoru a kuního plechu, zamyšleně obchází dům, s přimhouřenýma očima přidřepává ke kuním hovínkům, nastavuje olíznutý ukazováček větru. Jako skrýš volí mělký ďolík za keřem kustovnice, vyleští čočku dalekohledu své pušky a uléhá pod chvojí.
Mám vážné obavy, aby jeho opálená pleť neutržila nevzhledné škrábance, vždyť kustovnice má trny. Starostlivě chodím kontrolovat, zda ho nezebou nožky. Tvrdí, že ne. Prý: „Ok všecinko, paninko.“ Nedá mi to a přináším alespoň horký grog. „Ne, díky,“ a cucne si kolaloky, alkohol by mu mohl zmařit mušku. Ani vánoční cukroví mu nevoní. Abych konečně pochopila, demonstrativně nad mísou vanilkových rohlíčků rozžužlává plátek sušeného hovězího. Třetí den ho přestávám obletovat a z okna koupelny s dětmi jen pozorujeme nehybnou hromadu chvojí. Za týden už si na něj ani nevzpomenu. To víte, žena v domácnosti…
Za to kuna vede vetřelce v patrnosti a jednoho mrazivého rána, kdy se všechno kolem pohádkově třpytí stříbrnou jinovatkou, skáče drsňákovi na záda a pacičkami mu zakrývá oči:
„Hádej. Kdo je?“ ozve se mu něžně do levého svalnatého ouška.