Tak jste byly zase tady! Bez sněhu. Zato se zásadním poznatkem, že hmota je iluze. Zeptejte se, koho chcete. Nejlépe Buddhy. Ježíšek vám neřekne nejspíš nic. Je malý a stydlivý tak, že na svůj vlastní večírek přichází jako první a jako první i odchází. Pokud myšlenku, starou jako sám svět, že hmota je iluzí, rozvedeme, vychází nám několik podstatných důsledků: že pořádek je utopie, bordel věčnost a ti, co uklízí, jsou padlí na hlavu. Vždyť luxují, vytírají, myjí, drhnou, perou, oprašují, žehlí, rovnají, leští, třídí něco, co neexistuje. A to furt a o Vánocích zvláště.
Jelikož zaběhnutá zvyklost nadále drtivě převažuje nad nezaběhnutou genderovou rovností, je to především žena, na které si iluze jedna nezvedená vybírá svou daň. Klam a šalbu ženuška pígluje v čase před váčnočním do úmoru. Odhodlaně vrhá se s hadrem na podlahu. Se savem se noří do plísňových skvrn. S chrabrostí proniká do šuplíků s dětskými bebechami a se školními svačinami dlouhé měsíce neušlechtile zrajícími. Bez nostalgie pálí mosty minulosti, když do definitivnosti popelnic pohřbívá dětský zoubek, vyschlou šišku z předloňského výletu, trojnohého ježka ze zapékací hmoty a svou oblíbenou sukni, o níž jí střízlivost káže: „Do toho se více nenasoukáš!“
Vítr neutuchá, leč sílí. A mlýnů je příliš. Semelou zrno, semelou ženu. Nedá-li si žena pozor, umoří ji přelud matérie. Tatam bude její pověstná soustředěná bdělost! Na poštu půjde pro balík, který už vyzvedla, a do špajzu pro marcipánovou kouli, kterou už snědla. Rozháraná rozlada pohltí její oblý celek. Zmítat s chuděrou bude ode zdi ke zdi. Od ranní soudnosti k večerním nepředloženostem. Od divého unáhlení k hořkému nářku. Od hořekování k „ je mi to buřt“. A věřte, od uzeninové agónie k amoku zahnanému do koutečka je to jen, co byste hrnéčkem od kafe i s kafem dohodili.
Jaké štěstí, že si žena může alespoň na chvíli odpočinout. U vaření. U domácích úkolů. U pomoučeného válu. U bělostných vystřihovánek sněhových vloček. U paběrkování trojrozměrných prezentů ve dvourozměrných e-shopech. Jako v tomhle tady. Sortiment pestrý. Kategorie přehledné. Podkategorie sofistikované. Nechybí popisky: „Úklidový vozík. Dřevěná hračka pro holky, vhodné od 3 let.“ Nechybí foto. Dřevěné madlo dřevěného vozíku s dřevěným úklidovým setem třímá děvčátko z masa kostí. Tříletá nešťastnice!
Emancipace třese dívčinými ramínky: „To není smysl života. Toť dračí vejce!“ a odnímá z dívčiny tváře blažený výraz. Feministka dračí vejce usmaží. Amazonka chladnokrevně předloží k snědku maskulinu. A zatímco maskulinum rozkládá si nejistě na kolena čistý ubrousek a podezřívavě čichá ke smaženině, přihopká sufražetka. Strhne ze mě podprsenku. Zapálí mi cigáro o své cigáro. A vyzývavě třískne do klávesnice počítače:
„Piš! Nejvyšší čas zachránit, co se dá. Sic nám jednou ženské na iluzi zajdou. Napiš o tom! Hned!“ křičí sufražetka a rázně vytahuje špunt z lahve s kontušovkou.
„Dobře,“ neodvážím se oponovat. Potáhnuvši si mocně z cigarety, tedy píšu. Píšu, že hmota je iluze. Že Vánoce jsou skutečné. Že zdravé ruce mívá převážná většina z nás. Malí. Velcí. Estrogenní. I androgenní.
„Máš to?“ ptá se sufražetka?
„Mám,“ takám a típu vajgl do košíčku šprndy.
„Výborně. Holky, pojďte,“ zve k psacímu stolu sufražetka emancipaci, děvčátko z fotky, kunu, feministku a amazonku. „A ty hezky papej,“ pohlavkuje mimoděk maskulinum vrtajícím se ve vajíčku.
„Připijme si,“ pozvedne sklenici do výše hlav, „na novou generaci, na matriarchát, na pohodové Vánoce, na budoucnost plnou kvalitních ženichů!“
Upatlané sklenice cinkají. Mimochodem úplně stejně jako ty vyleštěné. A můj dvouletý syn rejdí s úklidovým vozíkem kolem. Halasně a šťastně, jako by mu snad do klína spadl sám smysl života.
