Mnoho povyku pro pantofle

Hvězda Alfa je téměř po večeři. Ještě poslední sousto mlhovinového zákusku zdobeného zářivým chvostem vlasatice a sypaný jemným prachem a už si nalévá šálek vesmírné tmy. Samosebou bez cukru a jen s kapkou mléka z místní dráhy. Obvykle tmu pije černou, ale dnes ne. Dnes je výjimečná noc. V Divadle Země dávají, dle recenzentů vynikající, hru. Prestižními cenami ověnčenou osmiaktovku „Mnoho povyku pro lidi“. V hlavní roli se představí Hvězdokupa Kulová jako Bůh a Díra Černá jako Ďábel. Alfa se nemůže dočkat. Tak významná a pozitivní doporučení už dlouho neslyšela. Prý nevšední podívaná, z níž se až tají kosmické pulzace.

A protože se ctěné obecenstvo žádá, aby se dostavilo v salónním obleku, hvězda spěšně dopíjí, šálek cinká o podšálek a jde se šňořit. Rozechvěle přebírá jednotlivá ramínka se šaty. Ne, tyhle měla posledně. Ty se zas hodí spíš do opery. Ach! A do těch už se nevejde. Himmel. Ale to je škoda. To je škoda. Ty by byly výtečné. Jenže s tím se nic nenadělá. Jednou se z ní stává supernova a to halt obnáší popuštění pásku, povolení knoflíčků, rozvázání živůtku a funění při navlékání punčošek. Do helia třeskutého! O látku se zadrhnul nehet a ulomil se. Cumlá si postižený malíček a durdí se před skříní.

Trápení všech skutečných dam. Neví, co na sebe, protože nemá, co na sebe. Dáma se nemůže odít do čehokoliv. Vždyť strojí nejen své tělo, ale také svou náladu a situaci, do níž v daném oděvu má zakrátko vstoupit a jíž je dle povahy věci potřeba ozdobit, doplnit, splynout, či naopak vyprovokovat, rozvrátit a zničit. Ano, být dámou je úděl nelehký a nevděčný. Tolik záleží na maličkostech a uhlídat je, to je úkon vpravdě nesnadný i pro takovou obrovskou zářivou hvězdu.

Á, tady jsou! Z vyšpulené pusinky vytahuje špičku prstu rozmočenou do varhánků a ze šatníku červenou róbu hustě prošívanou zlatými a stříbrnými nitěmi. Jak široká na délku, tak dlouhá na šířku. Znamenitý střih. A už se souká dovnitř. Vyčesává vlasy vysoko, by se jí elegantně prodloužila šíje. Bolestivě se štípá do tváří, by z rudé toalety nezel obličej příliš bledě. Na rty nanáší červánkový loj, by jí vynikl stříbrný úsměv. Vějíř koketně schová tvář, divadelní kukátko ukryje neznalost divadelní látky, bílé rukavičky zlomený nehet. Parfém do váčku, by případně přerazila sirovodíkový zápach Uranu.

Když si jen vzpomene… naposled od ní ten hulvát smradlavá seděl jen co by meteoroidem dohodil a ona se nemohla soustředit na nic jiného než ucpávání svých nosních dírek cípy naškrobeného kapesníčku. Do každé musela napěchovat hned dva rožky. Takový to byl puch.

Naprosto spokojená se svým vzezřením nechává si připravit Velký vůz a zapřáhnout Velkou medvědici. Sviští si to spirálovitou dráhou vydlážděnou mléčnými kapičkami. Neuplyne ani světelná chvilička a již se boří do měkkého polstrování křesla jak jinak než v čestné lóži. Gigantická hvězda potřebuje prostor a uznání. Se ví. Hvězda Alfa se vzrušeně ovívá vějířem. Především tedy proto, aby pod ní nevzňal polstr, ale taky aby mohla decentně vyzjistit, jak si dnes vedou ostatní návštěvníci divadla.

Venuše vypadá dobře. Velice dobře. Ostatně jako vždy. Přesto je patrno, že se pomalu a jistě stává studeným čumákem, zatímco Alfa… Alfa vroucně hoří. Ach! To snad ne! Ten sprosťák na ni zcela bez okolků mrká levým okem! Jak nemravné! Jak nevhodné! Hvězda pohoršeně popsedá a otáčí se ke zpustlému Marsu zády. Leč, její kulatost jí poskytuje bezvadné periferní vidění, a tak jí neunikají další Marsovy nestoudnosti. Chlípným zrakem nejprve důkladně, hezky odspoda nahoru, ohmatává Alfiny křivky, a že si při tom dává na čas, pak smyslně mhouří oči a špulí pusu, až mu přitom kapou rezavé sliny. Ten se nikdy nezmění, proutník ohavná. Kdo ví, kterou z lacině nafintěných mladých husiček si tentokrát po představení přitáhne na svou oběžnou dráhu, aby vyvolené hlupačce utržil šrám. Šrám, který vzniká za jednu jedinou noc, protože víc jich nikdy není, a přitom je hluboký jako vesmír sám. Ubožačky, upřímně lituje mladé hvězdy zkušená Alfa. Ale než se ve svých představách o zlomených osudech odhozených milenek dostává dál, zaujímá její plnou pozornost skupinka z exotické periferie nekonečna. Balíci z venkova ji vždy fascinovali. Hrubí a syroví, vesmírně zaprášení a nevhodně odění. Ovšem na odvrácenou stranu jsou tak skuteční, tak silní a živí! Jejich skoupost na slovo a tajuplnost, jež je obestírá hutnou mlhovinou, ji dráždí a dobrodružně šimrá v bříšku obemknutého sveřepými prstenci společenské konvence.

Tu však temní světla, utichá sál a opona jde nahoru. Alfa ze skrání naráz odhání tiše se plížící hříšné myšlenky a nedočkavě poposedá dopředu, že zadničkou se dotýká ledva úzkého okraje sedadla. Pevně přitiskne k zraku kukátko. Představení začíná!

Je tma, jdou tušit jen kontury kulis. Zpoza horizontu vychází Měsíc. Osvětluje scénu a sál se rozbouří potleskem. Měsíc není žádná hvězda. Je psancem. Nicméně odjakživa velkým miláčkem publika. Jak je roztomilý! A s jakým důvtipem krade hvězdný svit! Netopí, nehoří, plynu nemá ani, co by se za nehet vešlo, přitom je nočním králem oblohy celé jedné planety. A to už je něco. Ještě chvilku! Ňufy ňufy, ňuf. Obecenstvo nechce věnovat zatím pozornost nikomu jinému a dál se šmajchluje s milým Měsíčkem.

„Budiž světlo!“ zahřmí náhle Bůh a divadlo se od základů celé zatřese. Tyhle efekty, prostě miluju! Chichotá se se Alfa do vějíře.

Na scénu se navzdory neohrabanému kopytu nenápadně vkradá Ďábel a Bohu nápad s nebem a zemí sugestivně vymlouvá. Bůh, liška mazaná, si však svými dlouhými prsty zacpává uši a za hlasitého zpěvu oděluje světlo od tmy, určuje obloze, vodě a souši své místo, zemi pilně osazuje zelení a vystavuje ji zářivému svitu nebeských těles a také veselému hemžení motýlů, ryb, ptáků a všeliké zvířeny. Tahle hra má prostě spád, libuje si Alfa.

Děj vskutku svižně kvapí a divadelní točna nastrkuje publiku pod nos kulisy soboty, kdy Bůh pracuje na lidech. Má za sebou kus práce a nepatrně se pozapomíná. V hlubokém zamyšlení mne si vous nad tím, kudy nejlépe vést v břiše člověčím střevo. Samo sebou, že Čert nepsí. Čert číhá.

Šeptá: „Dolů!“

A mladíček Bůh, to střevo zatím neotrkané, strká střevo dolů. Než si svůj omyl uvědomí, je pozdě. Co už je jednou stvořeno, neodstvoří ani stvořitel. Napětí stoupá, publikum málem nedýchá. Poradí si Bůh s úskočnou lotrovinou? Poradí. Je to přece Bůh, usmívá se úlevou Alfa, když Bůh nechává ten nešťastný kousínek střeva fištrónsky jen tak slepě trčet a zbytek střeva odhodlaně táhne správným směrem. Tedy nahoru. Doprava. A až pak teprve dolů.

Po zbytek tvoření již dává bedlivý pozor, a tak na konci jednání spatří světlo světa dokonalý tvor. Člověk. Publikum jihne a slzy ho pálí v široce otevřených očích.

Musím uznat. Nádhera! Sice tak prťavá, ale vskutku skvostná! Nechává se Alfa unášet mystickým prožitkem, jenž však zčistajasna a svým způsobem neotesaně utíná klesající opona a zve srdečně do foyer na kyslíkové chlebíčky, místní to specialitu, a šampaňské. Ještě že je chlazené řádně, na absolutní nulu. Jen díky tomu chytá matná realita zase cos povzbudivého fotonového třpytu, vlastního toliko snům, pohádkám a dětským očím. Posilněná a osvěžená Alfa se nezdržuje a majonézu si z koutků úst utírá ubrouskem cestou do své lóže. Šup šup! Zvoní na poslední dvě jednání!

Nastává den sedmý. Bůh odpočívá. Rohatec nikoliv. Plive si do chlupatých dlaní, aby mu šla práce lépe od ruky, a začíná rovnou tam, kde naposled přestal. Do slepé střevní výchlipky vsazuje nenasytnou larvu hamižnosti. Do jater ukrývá plátek závisti. Do žaludku hází zrnko zlosti. Do plic fouká peříčko smutku. Do koutku srdce zarývá ždibínek strachu. Na jazyk klade kuličku sladkého hříchu. A do hlavy člověku vysílá titěrný zákrsek pochybnosti.

Obecenstvo vykřikuje hlasitě a jako jeden muž. Ani Alfa, ta veliká hvězda, se neovládne. Cloumá s ní rozhořčení hořké a velké jako Ďáblův zločin sám.

Jenže na scéně je sotva poledne a démon pekelný v nejlepší ráži. S výsknutím si poskočí, plácne se do lesklého kopyta, až se mu noha rozbrní a s neposedným mrskáním tlustého ocasu míchá dohromady večerní a ranní šero a tolik stínů, kolik jich jen na světě je. To, aby pravda vždy nebyla zřejmá na první pohled. Nebe rozbouří, vodu vyleje z břehů, souši rozmáčí na bažiny a písky a horkou lávou žene do vysokých vln, aby si člověk nikdy nemohl být jistý tím, že den, co dobře začal, také dobře skončí. Na zelené louky posílá kobylky, vzrostlé lesy nechává hořet horkem, rodící pole pálí mrazem, aby člověk mohl zjistit, že marnost nemá dno. Na slunce cáká skvrny, jež kalí průzračnost lidských ctností. Měsíci dává sílu, která ovládá vodu a krev žen a do neklidných snů vysílá noční můry.

Dámy v hledišti ztrácí vědomí, jen několik z nich si duchapřítomně stačí povolit živůtky, pánové vstávají, aby se přesvědčili, že opravdu dobře vidí. Neslýchané drama! Přesně jak psaly recenze! Intenzivní divadlo, jen co je pravda! Hola! Neotálejte a povzbuďte konzumenta umění nadějí, sic na něj zanevře! V publiku to šumí. Hvězda Alfa se rozhořčeně obrací napravo a nalevo a shlíží dolů. Vidí, jak venkované otevřeně pláčou, Venuše si tiskne lahvičku s čichací solí k nosu umouněného od rozmazaných líčidel a Mars snad poprvé za svou abonentní historii hypnotizuje jeviště a nikoliv hebká lýtka některé ze sličných hvězd.

Divadelní horor vrcholí. Čert samolibostí div že nevrní. Spokojeně mne si ruce a pouští se do oslav a bujarých tanců. Celý se třese nedočkavostí, co na to všechno poví Pán Bůh.

Nekonečná týdenní točna se otáčí a je tu znovu den první. Pondělí. Bůh sedí na posteli a protáhuje údy. Pak pohlédne na ten boží svět a sezná, že je dobrý. Ne. Počkat. Zarazí se. Je ještě lepší! Teď má teprve smysl! A říz! Teď teprve má člověk odkud kam jít! Nyní se budou dít věci…

„Tlamo pekelná!“ hřmí ze zápraží nebeské báně, až se Země třese. „Kozle! Pohleď a skloň se před tou nádherou!“

Obecenstvo vřeští blahem. Vstává. Tleská. Vroucně se objímá. Alfa je na pokraji sil, ale šťastná. Tak tomuhle říkám umění s velkým U. Dynamicky a nechápě vrtí hlavou. Tolik povyku a pro co vlastně? Pro takové malé nicky. Pidižvíky. Smetíčka. Dumá nad tím, jak je možné, že se celý kosmos nechal unést zrovna těmi, těmi, jak se to… ano lidmi, a přitom si hřbetem z rozpálené tváře utírá slzy dojetí a radostného smíchu.

Ze třpytného váčku vytahuje navoněný kapesníček, by se osušila, ale že si jich vzala víc pro případ Uranova smradu, vypadávají zbylé tři na zem. Předklání se, námahou tiše heká, už drží v ruce dva, když tu jí padne zrak na její nožky v bačkůrkách. Hvězda se nepřezula! Šla do společnosti v pantoflích! Prudce se napřímí. Rudne, helium hoří. Praskne? Ne, ještě ne. Ale asi se propadne. Ta ostuda! Hvězda takového formátu a obutá v domácích ošuntělých… Fuj! Chvatně se zvedá. Sukně drží při zemi a vycupkává ze sálu, naskakuje do Velkého vozu a plácá Velkou medvědici po huňaté zadnici. Zatahuje záclonky, aby nikdo neviděl, že i velevážená celebrita může propadnout čirému zoufalství.

Ach! Jaká blamáž! Potupa! Její reputace je jednou provždy pošramocena a život už nikdy nebude, co býval. Teď. Když už ona i celý svět vědí o těch zatrolených bačkorách.