Přišli dva. Jen jeden se zul. Díry na fuseklích mladého muže tak už nebyly tajemstvím. Zásuvka cajk. Prodlužka cajk. Kabel k tiskárně cajk. Ostatní zásuvky cajk. Mlaďoch drbajíc si nahý palec o nahý palec je v koncích.
„Takže, jestli to chápu dobře,“ ptá se ten druhý, co se svých bot nevzdal, „tiskárna tiskla, pak najednou netiskla a pak byla tma a hlavní jistič v hajzlu, jo?“
„Jo.“
„Áha. A máte todle?“
„Nevím.“
„A zkoušeli jste támto?“
„Netuším.“
„A není to třeba tímdle?“
„Vím já?“
Zkušenějšímu svítá, že hovoří se ženou, co si z hodin fyziky odnesla akorát sympatie k čistotnému Archimédovi a touhu po odhalení, zda Newton to jablko nakonec nasušil na křížaly, nebo přidal do štrúdlu.
„Víte co, mladá paní, zapojte do té zásuvky místo tiskárny konvici a dejte vařit vodu.“
„Dáte si kafe?“ pookřeje žena. Aspoň todle kávové támto tímdle přístrojem umí!
„Ne,“ zafuní obutý elektrikář do pojistek. Nasadí si brýle a řve, ještě než voda zteplá: „Hoří! Vypnout!“
Žena zapomíná na hrubé odmítnutí kávoviny, učeň na děravé ponožky.
„Jasné přetížení obvodu. Ještě tak jeden dva dny a lehl by vám barák popelem.“
Ženě se rosí čelo: „Takže Pánbůh nás má přece jen rád.“
„Vy ale nevypadáte, že chodíte do kostela,“ smečuje odborník na střídavý proud, „byla jste tam vůbec někdy?“
Žena je natolik otřesena, že si nemůže vzpomenout. Jak tedy vypadá? Jako bezvěrec? Hříšný skunk? Ignorant? Rarášek? Poběhlice? Dle čeho soudí tenhle chlápek s ohořelým hřebenem RSP 4 v ruce a s učněm o dvou nestydatě holých palcích? Napověděla mu snad síla stisku ruky na přivítanou? Nedovařené kafe? Runy?
Necita. Hodil první kamenem. Nalezl v oku trám. Žena cítí, že se musí rozhodnout. Zda přizná vous a nechá jím obrůst podbradek, nebo přizná podbradek a oholí se. Zda se chce ještě smát, nebo už jen plakat. Žít, či umírat.
Přejme ženě dostatek kuráže navštívit mši páteční a prozkoumat svůj niterný chrám dřív, než zcela vyhoří. Jako ten jiný dům. Ten, na který elektrikáři zapomněli, protože jeho přetíženého majitele Pánbůh neměl dost rád.