Na válečné stezce ovoň se Chanelem

Na úvod dvě omluvy. První týká se skutečnosti, že tématem je opět kuna. Mám k  ní poněkud ambivalentní vztah. Třebaže ke skutečnému vztahu patří - chvíli nahoře, chvíli dole - v tomto případě jaksi stále váhám, zda je mým spojencem, či nebezpečným nepřítelem. Druhé „promiňte“ pak patří zejména všem sugestibilním čtenářům, jimž musím předeslat, že tato historika je fekálnější, než bych si byla přála. Skoro už to vypadá, že snad sama ty naše kuny nutím sr--t, abych měla o čem psát. Ale tak to opravdu není. Pamatujete to lejno za balkonovými dveřmi ložnice? Ano, to, které tam schne od listopadu a jako nepřehlédnutelný fáborek určuje hranici mezi naším a kuním územím? Nuže, čtěte.

Kuny dělávají bugr v noci a nad ránem. Vřeští a dupou. Včera však po kuním ponocovaly, to jest nespaly ještě ve dvě odpoledne. Kdyby si byly četly, znuděně hrály bridž a s burbonem v broušené sklenici tlumeně filozofovaly o životě, prosím, ale tahle aktivita byla nepřijatelná. Jevila se přinejmenším jako Velká pardubická. Dům, jemuž hlučně narušovaly statiku, se pod tlapami a kopyty otřásal v základech a já se do morku kostí otřásala rozčílením z hrubého porušení jasně daného harmonogramu: ony v noci, my ve dne. Zprudka jsem otevřela balkonové dveře a bojovně zabušila na plechový parapet. V tu chvíli kuny svým arabským vraníkům zabodly ostruhy do slabin a divoce skákaly ze střechy na zahradu, jako svého času z Vyšehradu chrabrý vladyka Horymír na Šemíkově hřbetu. Alespoň tak to znělo, nezahlédla jsem totiž ni chlup, natož chvost.

Spatřila jsem ale něco jiného. Něco, co mě spařilo jako horká voda mandli. Sloupla jsem se a ohromeně civěla na hromadu hoven, co se vyzývavě táhla v pyramidální hradbě napříč celým balkonem. Hovnová lajna ve mně zapálila touhu po okamžité pomstě. S válečným pokřikem běžela jsem do koupelny, popadla flakón s parfémem a za peprných prupovídek střídavě stříkala na ty hovňácy a střídavě mlátila do parapetu násadou od smetáku.

Sousedka na vedlejší zahradě vyděšeně vzhlédla, zažehrala, že nemá čtyři ruce, a vzduchotěsně přikryla dlaněmi tu pravé a tu levé ucho svých malých chlapců a hnala se s nimi i v zablácených botách domů. Nechť! Moje divoká ráže zacpala slušnému chování hubu naškrobeným motýlkem a pokračovala v neurvalém spílání a vzteklém třískání.

Jen těžko lze uvěřit tomu, že v tu chvíli bylo několik kuních ignorantů stále ještě v domě. Rozcupitali se po trámech a s provokativním výskáním sjížděli po svých chlupatých zadnicích okapovou rourou dolů.

Sekera byla vykopána, otázkou zůstává, komu nakonec přetne hrdlo. Přiznávám, neusíná se mi lehce. Když si lehnu, začnu si chtě nechtě představovat kunu na balkoně, jak právě pudí z útrob kvalitně strávenou veverku.

Zapírá se přitom předními tlapkami o skleněnou výplň dveří a třeští očička na mou spící tvář?

Nebo naprosto v klidu? Maňana? Noviny, iPhone? Cigáro?

Či snad po rodičovsku? To jest: na prkýnku sedíc jen na půl žerdi přetahuje se s batoletem o hajzlovou štětku a na starší dva, co se hašteří se za dveřmi záchodu, vyštěkává verdikt ve věci nekonečného sourozeneckého sporu - kdo komu vrazil tužku do oka jako první?

Ať to vezmu z jakékoliv vidiny, možná budu muset brzy změnit parfém a hlídat si záda. Před kunou i místní domobranou.

PS: Ten trus z listopadu jsem skutečně chtěla uklidit, jenže do ložnice během dne většinou nezamířím, třebaže bych velice ráda, nejlépe hned po snídani a hezky pod peřinu. Místo toho mířím k rendlíkům na sporáku, k plevelu na záhon, k pračce s hromadou smradlavých hadrů, do ordinace s práškem na praní v oku dítěte… A tak dále, a tak dále, takže když večer plná šťastného očekávání z blížícího se spasení vběhnu v pyžamu do ložnice, stojím tváří v tvář balkonovým dveřím a vysušenému kunímu hentomu a říkám: „Jó, ještě todle! Zítra! Hned zítra ráno to zlikviduju!“