Na Valentýna den stal se ze mě spam

Přátelé. Kamarádi. Po nekonečných dvou letech přišla mi konečně pozvánka. Do opery do La Scaly? Na večeři pod Eiffelovou věží? Na vídeňský ples? Do vířivky na zasněženém alpském hřebeni? Ne. Ta událost nese název: Popelnice! Tu již totiž nenecháme vyvážet každý čtvrtek, ale každý druhý čtvrtek. (Kdo si to teď má pamatovat, že?) A tak. Se stalo. Že můj muž pozval mě. V předvečer Valentýna. Do popelnice.

Kam to půjde? Ptám se. Lze vůbec víc klesnout?

Za dávných časů pobavila mě převelice jedna historka ze života, kterak matka přišla z práce a našla v obýváku u mísy chlebíčků dceru a jejího nápadníka. Jmenoval se Karel, paradoxně stejně jako jejich podsvinče v chlívku.

Každý už někdy zažil takovéto nečekané setkáníčko plné emocí a vážných příslibů do budoucna, překotného představování, podávání si vlhkých dlaní, jejichž vzájemný stisk je pevný asi tak jako sevření masité huby leklé ryby. K tomu neopomeňte domácí klasiku pikantní kořenící směsi: díra na punčoše, kytice povadlých gerber, bombarďáky na sušáku, neuklizené slupky od pomeranče, jenž včera večer tolik osvěžil televizní detektivku, nach studu ve tvářích, krůpěje potu na prdeli, zástava srdce z překvapení, že dcera je už velká holka, a vůbec stres jak sviňa z toho, že se bude muset poslat pozvánka i protivnému strýci Rudolfovi a že se recept na svatební koláčky založil neznámo kam. S touhle nakládkou není v lidských silách slyšet, natož si pamatovat jméno nově představeného, stejně jako není v lidských silách vypustit z huby něco kloudného a patřičného. Takže chudák matinka, jen co zase popadla dech a bombarďáky ze sušáku, aby je nenápadně zasunula do kapsy kabátu, který si ještě ani nestačila svléknout, hystericky zapištěla:

„Doufám, žes dala Karlovi, aspoň nažrat!“

Že má na mysli prase, to věděla jen ona. Nikoliv ženich, natož dcera, která se toliko poplašeně ohlédla po míse chlebíčků, kterou již z dobré poloviny její milý člověk Karel vyplenil.

Píšu sice o Karlovi a Karlovi, ale myslím při tom na nás, milé ženy, jež jsme uvízly v úporné síti mateřských a rodičovských dovolených a věčných hospodyňských štací. Na nás a naše ega. Daly jste mu nažrat? Aha? Kdy naposled? Aha?

Pevně doufám, že jste na tom lépe než já a jdete mi příkladem. Že každé ráno upřímně pochlebujete svému odrazu v zrcadle. Že každé poledne za svůj kuchařský um přijímáte od svých blízkých aplaus ve stoje a každý večer děkovné kytice za to, jak jste ty děti skvěle porodila, ponožky zalátala, hajzlovou mísu zbavila vodního kamene a mikulášskou besídku ve školce absolvovala s udatností hodnou Barbara Conana.

Protože mé ego, narozdíl od mé kuny, je na tom tuze zle. Po dvouleté drastické dietě je samá kost a samá kůže. Už skorem ani na nohou samo stát nemůže. Aby se na nich vůbec to vyžlátko udrželo, musí si líznout vodky nebo vanilkového krému přeslazeného větrníku. Bojím se, že brzy přestane menstruovat. Ohledně oné pozvánky ve sdíleném rodinném kalendáři jsem totiž, husa hloupá, klikla na „přijmout“.