Nebezpečí nebručí. Bzučí

(autorem fotografií je hlavní protagonista příběhu - Ondráš)

Mám bratra. Je už velký a stejně se ztratil. S rostoucí bezradností tuhle na svatého Cyrilka a Metúda třeštil oči střídavě na displej telefonu s mapou plnou vrstevnic a přerušovaných čar zaručujících všechno, nebo nic, a střídavě je poulil do lesa před sebou, za sebou i vedle sebe. Lesní mýtina se jevila stále neznámou, třebaže zde už byl. Projel jí před pár minutami. Že se s pasekou potkal znovu v tak krátkém čase, málem zastavilo srdce toho velkého kluka. Takový to byl šok, že jezdí v kruhu. Nedivím se mu. S tímhle člověk počítá v nemilosrdné aljašské divočině, ne však v pohostinných Beskydech, jež prochodil křížem krážem a krážem křížem a ještě jednou křížem a přívažkem znovu krážem.

Sotva se vymanil z plen a začal chodit po svých, už cupital po stinných pěšinkách a podél nich z ranní rosy vyzobával sladké lesní jahody. To pro začátek. Pak už jen co nejrychleji šplhal nahoru, aby dohnal otce, co mu kdesi daleko před ním dlouhým šlachovitým krokem odnášel na horský vrchol rohlík s paštikou a rajčátko a vejce vařené natvrdo a tatranku a hlavně meduňkový čaj. Bože, jakou měl tehdy žízeň! Jak ho bolely nožičky! Jak nenáviděl ty šutry, které musel přelézat po svých čtyřletých kolínkách, či obcházet po něžných chodidlech dosud neokusivší pemzy! Jak ho bolela hlavička z palčivé žízně a hlavně z matičky zapalující si jednu cigaretu od druhé a nevybíravě lamentující nad svými vdavkami, do nichž šla očividně bez špetky rozumu a prozíravosti, když pod oblekem ženicha nezaznamenala psychopata, který za pár let svou vlastní krev bezcitně odřízne od vody a chleba a nechá bídně pojít uprostřed kamenného srázu rozpáleného předpolední výhní. A co teprve sestra! Ta se mu snad zdála, jak na svých vyhublých kamzičích nohách poskakovala zlehka kolem, rozdávala rozumy a oči jí nezdravě svítily právě probíhajícím dobrodružstvím, jaké ve svých fantaziích neprožil snad ani opilý Verne. Obrovité slzy, se mu kutálely po buclatých tvářích, když v dálce zahlédl tatínkova záda s baťohem o velikosti špendlíkové hlavičky. Co teprve jak veliký je z takové dálky rohlík s paštikou!

Tohle se vám prostě zaryje pod kůži. Hluboko zakoření a proroste vámi skrz naskrz jako houževnatá vinná réva s bravurou odolávající krutému mrazu a se smíchem čelící zběsilému větru i neustávajícímu dešti, a když přijde na oheň, sama jako smyslu zbavená mává zapálenou pochodní a své šťavnaté hrozny škvaří na drobné hrozinky plné cukrové energie. Tomu se neubráníte. Přijde to a je to. Zprvu skryté, to zapouští kořínky, posléze vyjevené, to na povrch vypouští ratolesti, které se pak už jen zelenají a sílí a kvetou a rodí plody. Neopustí vás tahle pomyslná réva nikdy. S ní se umírá a vchází do Jsoucna, v němž se nakonec společně rozpustíte.

A tak, ať už počasí přeje, či nikoliv, táhne to mého malého velkého brášku právě tam, kde mu působili muka a kde jej to, řečeno s nadsázkou, málem stálo život. Tam, mezi vysoké jedle a stříbrné buky. Do nízkého klečí a voňavého borůvčí. Tam, odkud ležmo z hebkých travin shlíží z beskydského hřbetu do údolí a znovu a znovu zajídá neutuchající hlad raného dětství, když se s chutí zakusuje do celozrnného chleba s poctivou vepřovou paštikou s brusinkami.

Když opakovaně narazil na onu paseku, na patře mu po desítce načepované zlatou pípou v horské chatě nezbývala jediná hořká kapička, v baťůžku po svačince ani drobeček a v lahvi měl vody sotva na prst. V uchu jen to hluboké ticho hor a respekt, co mu půlky pevně tisknul k sobě. Rozhlížel se nervózně kolem, úzkostlivě odháněl dotěrné představy o vymknutých kotnících, roztomilých medvíďatech a rozzuřených medvědicích a mohyle z kamínků opatřené dřevěným křížkem s kostrbatě vyrytým jménem a datem, kdy si připomínáme věrozvěsty a otce naší gramotnosti. Co by za to dal, zahlédl-li by před sebou svého biologického tatínka o velikosti špendlíkové hlavičky! Ano zase by plakal. Ale radostí. A s všeobjímající láskou a s bicyklem na ramenou by se rozběhl mu ústrety, ať už by taťka nesl baťoh s rohlíkem a vejcem, nebo ne.

Červené slunce bráškovi ohřívalo zpocený zátylek a šeptalo mu jemně, leč nekompromisně do ouška, že už půjde brzy spát a všichni spořádaní lidé také, a že támhle v mechu pod kapradím to vypadá měkce a suše. Jenže co v růžovém světle zapadajícího sluníčka vyhlíží nevinně, romanticky a útulně, to zpravidla s padnutím černočerné tmy vyrukuje s nejasnými hrůznými přeludy, jasnými komářími štípanci a úplně nejjasnějšími mokrými čenichy divé zvěře.

Nebudu vás víc napínat. Ano, překonal můj drahý sourozenec začarovanou mýtinu, opustil útlou kuní pěšinku skrytou v houští a s obrovskou úlevou uvítal první turistickou značku na rozpraskané kůře olše, posléze asfalt a rozsvícené elektrické žárovky za okny srubů. Vyprávění uzavřel větou:

„Nejhorší bylo to ticho, ve kterém to jen bzučelo. Úplně jsem viděl, jak na mě z ostružiní leze medvěd.“

A teď se nad tím zamysleme. Je nanejvýš zarážející, že se bál medvědů. Mnohem víc však udivuje, že se nebál bzukotu. Že je alergický na včelí jed, jsme zjistili jednou v sobotu u babičky. Seděli jsme zrovna na terase obklopení truhlíky překypujícími bohatě kvetoucími muškáty a vylizovali talíř po hovězím vývaru s nudlemi, když ho do dlaně jedna štípla. Nebyla úplně mimo, jako každý muž je i on od narození křehká květinka. Překvapeně zvolal:

„Mě asi štípla včela!“

„Jo?! No teda. Co ji to popadlo,“ posmívám se po sourozenecku.

„No fakt, tady leží. Umírá,“ komentuje tiše brácha.

„To je jen včela. To nic není,“ dělí se o bohaté zkušenosti děda a odkládá lžíci.

„Co se stalo?“ chce vědět babička přinášející z kuchyně vepřovou pečeni na kmínu a česneku.

„Štípla ho včela.“

„Včela? To nic není,“ potvrzuje dědovu zkušenost babička.

„Mně je nějak divně,“ kontruje brácha.

„Jak divně?“

„Já nevím, divně.“

„Ty jsi nějaký červený! Že je nějaký červený?“

„Není. Kde?“

„Ale je!

„Jsem?“

„Jsi. Vy to nevidíte?!“

„Ne.“

„Ty budeš asi alergický, nebo co!“

„No… buší mi srdce a duní mi v uších.“

„Možná je trochu červený, to má z horka. Sedni si do stínu,“ radí babička, pokládá na podložku vařené brambory a odchází pro třešňový kompot.

„Tohle zaručeně pomůže, nejlepší meducína na světě,“ mudruje děda a polévá bráchovi ruku domácí slivovicí.

„Lepší?“ plný očekávání ptá se děda a přitom si sám horlivým přikyvováním odpovídá.

„No ten tlak v uších… já nevím… Je mi tak nějak…“

„Ježíš! Ty jsi celý flekatý! A roste ti hlava! Musíme hned do nemocnice!“

„Nejdřív to snad dojí, ne?“ pohoršuje se babička nad vrchovatě naloženými talíři.

A jelo se. Ale protože si děda před politím i po polití včelího štípance nalil do hrdla dvě štamprle, musel nás vzít soused. Nejprve vystrčila hlavu ze dveří sestra z dětské pohotovosti a zeptala se mě (brácha měl dvacet, já dvacet šest):

„Ty jdeš k nám?“

„Ne,“ řekla jsem uvědomivší si, že jsem v tom spěchu doma nechala oční linky a tedy i vzhled plnoleté ženy, a ona otráveně zavřela dveře, aby se vzápětí otevřely jiné a sestra pro dospělé akutní případy nabídla bráchovi rámě. Vedla ho do ordinace a ptala se, cože ho vlastně trápí a on, že ho asi bodla včela, a ona na to:

„Vy jste požil alkohol?“

Protože z něj byla na sto honů cítit dědova slivovice. Ani tentokrát nebudu napínat. Dali mu infuzi a nechali si ho přes noc na pozorování. Splaskl a vybledl a na oběd byl doma.

Ale proč ti to všechno vyprávím, milý čtenáři? Abys pomněl, že skutečné nebezpečí se zpravidla skrývá úplně jinde než, kde ho natuty čekáš. Ne v medvědovi, ale ve včeličce. Ne v bujném beranovi, ale v hřebíku, co si spolu s dvěma prkny ohrady zatloukáš do kolene. Ne na nepřehledně značené dálnici, ale v prošlé šunkové bagetě narychlo zhltnuté na skvěle označené benzínce.

Nemyslete si, sama mám čerstvé máslo na hlavě. Vrátily se mi děti z lesa. Hysterčila jsem, protože hysterčily, že mají všude klíšťata. Ale úplně všude. Měly. Hlavně tedy ve vlasech. Klíšťata ne, ale ty malé bestie, co se na vás přilepí a drží a nejdou smést, musíte je z kůže vyštípnout špičkami prstů a rozmáčknout je mezi nehty. Kloši se zovou ty bestie prťavé. A můj táta říkal:

„To jsou jen mouchy, ty nic nedělají.“

A já tupě opakovala: „Vidíš, to jsou jen mušky. Ty neštípou. Tak sebou nešij pořád!“

Skončila jsem s tím vybíráním za tři hodiny. Sama jsem si dva kloše našla pod tričkem. Lezli mi od pupíku nahoru a mysleli si na krajkovou podprsenku. Klíště jsem nenašla ani jedno. Zato na wikipedii jsem si vyhledala heslo kloš jelení. Cituji:

„Jedná se o druh bodavé mouchy…, živí se krví..., jedno sání trvá 15–25 minut…, ve větším množství dokáže své hostitele velmi soužit…, dlouhotrvající svědění v místě bodnutí (…) může trvat i mnoho týdnů, než zmizí…“

Prý jen muška! Prý neštípe! Zlatý klíště!