Něco za něco

Žena převážně bdí a málo spí. Ke čtení si místo brýlí nasazuje roušku. Diví se, že to není lepší. Svědomitě chystá synovi léky, načež je sama nevědomky sezobává. Syn se diví, že to není lepší. Celkově přibývá starostí. Rovněž dětí má žena mnohem víc, než kdy mívala. Zato citelně ubývá hořčíku a též ostrost smyslu sluchového ženě dává kvapné vale. Něco za něco. Asi.

Náctiletý výtečník pomrkává za silnými sklíčky. Nesměle se odlupuje od školní stěny, aby s ní za vteřinu zase splynul. Barvou i substancí. Žena té okaté nerozhodnosti neodolá. Zeptá se: „Copak, Huberte? Všechno v pořádku?“

„Mě pálí, když močím,“ zhurta na to Hubert.

„Neříkej…,“ rozmrká se sounáležitě žena, „a kdy jsi to zjistil?! Teď? Když jsi byl na záchodě?“

„V autobuse,“ pevně na to Hubert.

Ženě se pod nohama rozvlní školní kachle: „A hodně tě to pálí?“

„Strašně.“

Vážná situace žádá si třídní. Vážně. Její dvě obočí se samou starostí pojí v jedno.

O příští přestávce žena mapuje výsledek šetření a řešení: „Tak, co Hubert?“

„Matka si přijela. Ale podle mě to bude stačit jen pořádně prokapat.“

„Jak prokapat!? Čím prokapat?“ zvolá žena dychtící zvědět víc o nové medicíně na močové cesty.

„Jak jak? Jak čím…,“ nerozumí třídní a je ze dvou obočí zase jen jedno, „…obyčejné kapky stačí, když ho pálí oči.“

„Jo ho pálí oči?! Já myslela, že ho pálí, když močí!“ křičí žena.

„Ho pálí, když močí? Ho nepálí oči?!“ křičí druhá.

Toho dne si žena pořádně vyčistí uši. Druhá taky. Preventivně. Hubert, doufejme, náležitě kape, ať už je to cokoliv, ať už je to kamkoliv.