Nemyslet! Hlavně nemyslet

Byl jednou jeden muž a byla jednou jedna žena. Žena často přeháněla. Tak se třeba obávala, že toho guláše bude málo. A nebylo. Po tři dny sytil celou divizi. Dva prapory a tři jejich čety. Taky se jednou lekla, že je to infarkt. A nebyl. „Jen šprajcnutá krční páteř, paninko,“ nakresilo EKG hrbolky obratlové. Na čtverečkovaný papír. V sanitce. Za jitřního šerosvitu. Rovněž žena zatoužila po kozačkách. „Vždyť máš kabelku,“ děl muž. „Vždyť vlastně,“ svitlo ženě a koženou kabelku si obula.

Muž přeháněl jen vzácně. Zato dost myslel. Třeba myslel, že chytne kunu na slaninu. Myslel, že slaninu stačí políčit v lednici. Myslel, že pro ten účel nejvhodnější je druhá polička odshora. Též myslel, že mu to žena udělala schválně. Že schválně předběhla kunu. Schválně chytila se sama na slaninku. Schválně. Aby se o ženu musel náležitě postarat, když už ji chytil. Aby ženu musel odvézt daleko od domova. Aby nevyčenichala cestu zpátky. Aby neuzmula už nikdy více slaninky z lednice. Aby zbylo na kunu. Kterou bylo nutno odchytit a odvézt někam daleko. Aby nevyčenichala cestu zpátky.

A protože údělem každého přání, jež se rodí v touze, je umřít ve svém naplnění, počala se tužba realizovat sama od sebe a brzy. Žena odjela. Daleko od domova. Od slaniny. Od známých uliček a na tisíckrát ověřených míst k parkování. Ostatně. Právě proto muž, zrovna labužnicky koštujíc slaninku, přijal tento hovor:

„Policie České republiky, dobrý den. Jste muž?“

„Ano, jsem muž.“

„Bydlíte se ženou?“

„Ano,“ přiznal váhavě muž.

„V malém domku se zahrádkou?“

„Ach… ano…?“ odvětil a slaninové sousto na jazyce mu zhořklo.

„Takže jste majitelem modrého vozu s třemi dětskými sedačkami a kuním pelechem v motoru?“

„Ach… Prosím, žije? Řekněte, že žije!“ žadonil žalostně muž a ostrá vidina na placku rozmáčknutého modrého vozu a sezuté kožené kabelky - hned vedle krvavé skvrny uprostřed zledovatělé vozovky, mu rozřízla srdce vejpůl.

„Kdo žije?“

„Přece žena! Žije?“

„Tak předpokládáme, že ano…“

„Tak ano? Ve které nemocnici je? Není to vážné, že ne?“ a muž se konečně zase nadechl.

„Ahá, tak vy jste myslel… Ne, to jste špatně pochopil. Tady jde o parkování. Váš modrý vůz stojí v zákazu.“

„Cože…,“ zasípalo krvácející srdce muže, „tak parkování... tak v zákazu… a já myslel… Himmel! To snad není možné! Osolte jí to! Naúčtujte ji minimálně desítku! Klidně milión, ať zacáluje! Anebo víte co?! Rovnou ji zabásnětě! Do nejhlubšího lochu ji strčte! A nepouštějte ji, dokud nezčerná!…“ řval muž a plakal a smál se a obě půlky jeho srdce zběsile bušily a do bledých tváří se mu vracel život, který se rozhořel brunátnou červení.

A nohy jeho běžely k lednici. A ruce jeho vytáhly zbytek slaninky. A prsty jeho šikovné učinily z té mastné kostky mastné plátky a obložily je kyselými okurkami. A nápaditá hlava jeho rozhodla dát chladit dvě pivka. Co dvě! Šest! To si dají do trumpety! A na kunu, přátelé, na kunu tentokrát ani nepomyslel.