Co roupi. Ale kuna! Šílené povětrové odneslo mi ji v únoru v době polední. Zrovinka jsme se ještě s fousky od rajské polévky pouštěli do kuřete pečeném na kyselém zelí. A k tomu navíc se můj drahý pouštěl na tenký led…
V pátek v šatně školky udělala jsem omylem mocné baf na cizí dítě. Dítě bylo úplně v cajku, otočilo se a zvědavě na mě kulilo veliká očička. Zato mě málem jeblo. Chytila jsem se za srdce a zapátrala, kdo můj omyl zachytil. Tak jistě. Zachytili ho úplně všichni. Cizí matku cizího dítěte nevyjímaje…
Přátelé. Kamarádi. Po nekonečných dvou letech přišla mi konečně pozvánka. Do opery do La Scaly? Na večeři pod Eiffelovou věží? Na vídeňský ples? Do vířivky na zasněženém alpském hřebeni? Ne. Ta událost nese název…
Lezu v jedenáct do postele a v posteli naše kuna. Vyvaluje šunky. Kouří tlusté cigáro. Vyhlíží náramně spokojeně. „Vypadáš strašně,“ pronáší na mou adresu nemilosrdně…
Zkuste si představit, že na sobě máte modrozelený kabátek, na němž se to hemží osmi miliardami lidiček. Lidičkové jsou to nanejvýš nezbední. Tropí všeobecnou neplechu. Hlučí a drze si otevírají hubu na Všehomíra i počasí. Nezhasínají, když jsou spát…
Přistupuji k přepážce, za níž si to hačá poštovní úřednice. Upírá na mě pohled, který slibuje všelicos, jen slitování ne: Já ti garantuju, že tohle je tvoje poslední návštěva. Oholím si tě, to abych neminula krční tepnu, a pak tě zaříznu. Jen blíž, jen blíž, jehňátko. Chceš to pomalu, nebo rychle…
Řeknu si, až budu ležet na smrtelné posteli a z posledních sil odsunu svůj kostnatý zadek, aby si kmotra Smrtka mohla ke mně na chvíli přisednout se svou zadnicí ještě kostnatější. Není jisté, kdy k tomu dojde. Jednou však určitě…
Na úvod dvě omluvy. První týká se skutečnosti, že tématem je opět kuna. Druhé „promiňte“ pak patří zejména všem sugestibilním jedincům, protože musím předeslat, že tato historka je poněkud fekálnější, než bych si byla přála…