Feng-šuej je nejvíc! Stačilo utřít parapet v jídelně a už se ze skříně ven vyvalil jeden vyžraný pavouk. Protože tam byl zavřený dobrého půl roku a po celý ten čas jedl vybrané a tučné krmě, vážil už něco přes kilo a měl sílu vola.
Z almary, kam házím a neprodyšně zavírám všecko, co nechci vidět, o čem nechci mluvit, a vůbec, všecko, co mi na čelo kreslí hlubší vrásky a do bříška vkládá šutry, pavouk vyskočil, když můj muž oznámil, že u stolu i u lože nebude chybět čtrnáct dní, ale patnáct. Nevím. Čtrnáct dní je zřejmě v pohodě. A patnáct už ne. S největší pravděpodobností jsem z jeho častější nepřítomnosti už krapet nesvá. Sice sem tam po ránu zahlédnu šos jeho kabátu, jak mizí v autě, ale je mi to jaksi málo. Snad proto pavouk rozrazil dveře tak snadno, jako by šlo o nastartovaný špunt v šampusové lahvi. Křepce vyskočil vzhůru, sedl si mi přímo na nos, kde hezky doširoka rozkročil všech svých osm hnát, přičemž se hned čtyřmi z nich sveřepě chytil mých ušisek. Nešel setřást a já jsem bouchla. Frustrace ze mě šlehala, až její plameny olizovaly kuchyňský strop. Vztek hřímal. Mrská závist švihala bičem.
Kuňata na půdě vylekaně hopsla do lyžařské boty. Naše děti sklaply pusinky a pozorně stříhaly ušima jako zajíčci, co slyší v dálce štěkot blížících se loveckých psů. Muž se snažil něco říkat, ale já ho neslyšela, pavouk mi své chlupaté haxny zabořil až k bubínkům. Muž na mě divoce gestikuloval, ale já ho neviděla, pavoučí tělo mi dokonale zakrývalo výhled. A tak jsem hluchá a slepá chodila domem a narážela hlavou do zdi. Náraz mě pokaždé odhodil zpátky a já pokaždé proti ní vyrazila znovu.
Tak to trvalo snad půl hodiny, mezitím si můj muž lehl na bříško. A to je znamení, že je to velký špatný. Na zádech mu jako neposední skřítkové skákaly hořké výčitky a jedna velká křivda se mu vinula kolem krku jako ohromné boa spíchnuté z živých hadích tělíček. Pavouk se vyčerpaně skulil z mého rudého ksichtu a ne větší než lízátková placička utíkal se schovat pod koberec. Rozhlédla jsem se kolem a spočítala škody. Byly značné. Odkudsi se vynořila vina a obalila mě, jako cukrová vata špejli, a já se počala omlouvat.
Chápete to? Přitom skoro všechno, co ze mě vypadlo, byla holá skutečnost. Jistě, tu a tam značně přibarvená, zobecněná, zveličená a zkreslená obrazem svaté ženy, chudáčka a oběti, kteroužto na domácí oltář nezištně skládám každičkou vteřinu každičkého dne. Ale byla to pravda a taky jsem konečně udělala nesmírně odvážný krok vpřed a vyhnala uleželé pavoučisko z temného kouta! Jenže nyní jsem se vítězství nad sebou sama zřekla a jala se couvat zase pěkně zpátky. Vyjádřila jsem lítost nad mužovým smutkem, zkaženým večerem a svou prchlivostí. Poprosila jsem o odpuštění a málem se zapřísahala, že už to nikdy neudělám.
Protě jako když dítěti vezmete z ruky mačetu a pokáráte ho a upozorníte, že už nikdy, opravdu NIKDY! ji nesmí vzít do ruky. A když pak vidíte, jak se usedavě rozpláče, omluvíte se, mačetu přebrousíte a se slibem, že mu zítra koupíte ještě jednu, mu ji vrátíte zpátky.
No nic. Malý placatý pavouček se zase krapet nafoukl a zvětšil a zalezl po koberec ještě hlouběji. Já šla koupat děti a můj muž si otevřel pivo a vypil ho na ex. Pak šel uspávat nejmenšího s tím, že neví, jestli ještě za mnou přijde, protože možná usne. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mi dá trest nejvyšší. To jest nemluvit se mnou. Ale skutečně to nakonec udělal a usnul.
Srab.
Spánek je dobrý rádce a moje kuna ještě lepší. Ráno bez mrknutí oka vyslechla mé litanie, pak do sebe naráz vyklopila šálek kávy a řekla:
„Dobře. Takže dneska vypulíruj špajz, umej pár voken a vytřiď věci v šatníku. Jo! A kup pivo. Howgh,“ máchla tlapkou a s prachovkou a smetáčkem odkráčela na půdu.