Po benzínce bos

Můj nejstarší syn je zimomřivý jako já, ruce a nohy věčně jako žába, co chvíli se halí do chundelatého županu, do jehož chundelaté kapuce schovává hlavu, aby mu při koukání na televizi v obývacím pokoji nefoukalo do uší. Mladší dcerka je naopak horkokrevná. Svlíká se při každé příležitosti, hlavně však je ustavičně bez ponožek. Kromě toho že to s nimi beztak příliš klouže a ona pořádně nemůže metat kotrmelce, tak jí bosá chodidla slouží jako chladiče.

Jednou usnula v autě navlečená do lyžařské mikiny, zimní bundy, nákrčníku i čepice a ještě ji na pár minut vyhřívalo slunce vykouknuvší zpoza březnových mraků. Takže když jsme zastavili na benzínce, abychom se občerstvili, protáhli a odskočili si, byla rozžhavená jako meteorit právě si to svištící skrz atmosféru.

Sedla si na židli a zoufale kňourala: „Mamí, mně je horko, sundej mi botičky.“

Já na to rádoby pragmaticky, ale ve výsledku vlastně idiotsky: „Tak se svlíkni.“

S hlasitými protesty ze sebe shodila čepici, nákrčník, mikinu, bundu a kňourala dál.

„Nebudeš přece po benzínce cajdat bosá!“ tvrdohlavě jsem trvala na svém a umlčela ji miňonkami.

Zhltla je za tři vteřiny a chtěla si sundat boty. Vzala jsem ji na záchod s nadějí, že pronikavý zážitek z veřejné toalety ji z hlavy vyžene touhu zout se jednou provždy. Držela jsem ji pár centimetrů nad nechutnou hajzlovou mísou a ona nečůrala, jen furt mlela o těch botách. Po pár minutách chatrná fyzická kondička roztřásla moje paže a slabá nátura již více neunesla pohled zblízka na to hajzlové nadělení. Postavila jsem ji na nohy, že ji předvedu, že to jde i na benzínce. Ona si začala sedat na zem, že se jako mezitím konečně zuje, a já jen pištěla bezradně a ve vysoké tónitě:

"Nech si ty boty, nebo tě vydědím! Nestrkej si ty ruce do pusy! Vytáhni ty prsty z nosu!"

A když se rozbrečela kvůli těm nešťastným škrpálům už hrubě: „Dej ty pracky z těch očí!"

…a v tu chvíli, jak jsem si natahovala spodní prádlo, zahlédla mé přirození. V očích se jí mihlo tisíc otázek, aby vzápětí jich všech tisíc zase vypadlo otevřenou pusou ven. Především tedy – aspoň pro tentokrát – zapomněla na ty zpropadené škrpály. Ovšem některé z oněch vypadnuvších otázek právě na nich umanutě ulpěly a jako by nic vkráčely brzy do našich každodenních plodných konverzací.

„Maminko, proč se miminka rodí mokrá?“

„V bříšku maminky jsou ve vodičce, která je chrání.“

„Aha. A oblečená nejsou proč?“ sype ze sebe překotně, a protože mění životní priority s rychlostí blesku, nečeká na odpověď a dál si jede to svoje:

„Maminko, dej mi penízek.“

„Na co?“

„Hodím ho Panence Marii a budu si něco přát.“

„Kdes na to přišla, že se do kapličky hází mince?“ upřímně se divím.

Její momentální prioritou není odpovědět mi: „Já bych si přála domeček pro panenky. Ona mi ho vyčaruje.“

Bezradně plácám: „Tak jí běž pozdravit, třeba se za tebe přimluví u Ježíška a dostaneš domeček pod stromeček.“

„Proč u Ježíška?“

„Protože je to jeho maminka.“

„Jako fakt, maminko!? Jeho maminka!? Hustý! A to se narodil taky mokrý?“

„Taky.“

Odcupitá ke kapličce, kde hodnou chvíli obepíná oběma rukama studené mříže a špičkou levé nohy se zamyšleně škrábe na pravém lýtku.

„Maminko, já jsem jí to řekla,“ referuje, když přicupitá zase zpátky, „ale ona se vůbec nehýbe. Ona tam v tom vězeníčku jen tak stojí a nic neříká. Ani se na mě nedívá. Ať se na mě divne!“

Sádrovou sošku jsem nedonutila se "divnout", zato domeček pro panenky jsem své holčičce zabalila k narozeninám. Panenka Marie to tím pádem u ní měla schované, a než se nadála, byla dosazena na špičku skvostné společnosti těch nejlepších (Elza, Pepa, Karkulka, vykulená plyšová myš) jako červená višnička na dort, a to velice svérázným způsobem: Panenku Marii ztělesnila do figurky matrjošky.

Jak se ukázalo, „matrjoška“ je slovo, které si pětiletá holčička nedovede osvojit snadno ani rychle. Takže se zpočátku pořád ptala:

„Maminko, jakže se jmenuje ta paní, co jsem dostala?“

On totiž byl můj muž pracovně v Moskvě, já mu s nadsázkou řekla, bez matrjošky se nevracej, on to vzal vážně a na zpáteční cestě pak na letišti rychle koupil jednu dřevěnou deseticentimetrovou sošku v přepočtu za dva tisíce korun českých, za což jsem mu vynadala a kousla ho do zadnice. Nicméně dcerka měla z dárku obrovskou radost. Po nějakém čase už se neptala, jak se jmenuje, a rovnou ji začala oslovovat: Ambrjoško, Mastršejko či Mjoško. Nakonec se po mé tisíceré opravě rozhodla, že jí bude říkat Panenko Marie.

Tak. A takhle Panenka Marie v extcentrickém ruském kroji vychovávala čtyři děti v týchž šmrcovních šatičkách. Matyášek, Viktorka a Karolínka, a všichni to byli „živí tvoři“, jak mě dcerka ujistila. S těmihle živými tvory si hrála nepřetržitě asi čtrnáct dní, pořád je všude tahala, všude je rozsypávala a všude hledala ztracené poloviny tělíček, tu spodek, tu vrch, a při tom trousila monology typu:

„Panenko Marie, Laurinka křičí, prý jí bolí bříško!

Maminko Marie, mě bolí bříško!

Ano? Opravdu? Tak to už ti leze miminko?

Já nevím, maminko, mně je horko… Panenko Marie, já budu blinkat. Blééééé! Bléééé!

Jé, maminko, Laurinka vyblila Vikinku!

Ježíš! Vždyť ona je celá mokrá…

Svlíkněte ji! No, honem! Boty taky, ty hloupá! Hlavně boty!“