Co roupi. Ale kuna! Šílené povětrové odneslo mi ji v únoru v době polední. Zrovinka jsme se ještě s fousky od rajské polévky pouštěli do kuřete pečeném na kyselém zelí. A k tomu navíc se můj drahý pouštěl na tenký led.
„To jste doma vždycky dělali kyselé zelí teplé?“ rozbrusloval se mužíček pomalounku po okrajích rybníka.
„Vždycky.“
„To je zvláštní,“ vypoušpěl táhle do éteru a jeho brusle nabíraly na rychlosti.
„Co jako?“
„Teplé kyselé zelí. To jsme takhle nikdy nejedli,“ skočil srdnatě doprostřed ledové plochy a roztočil se v působivé piruetě.
„Nejedli?! Tys nikdy nejedl vařené kyselé zelí?!“ žasla jsem po všech těch společně strávených letech a jistě dobré dvacítce pečených kuřat na kyselém zelí.
„Nikdy,“ skočil ladně čtverného toeloopa, „my si ho dávali jedině postudenu. Třeba k jelitům. To bylo senzační. Tak osvěžující,“ rozplýval se nad nostalgickou vzpomínkou na nejlepší chuť svého dětství a rozdováděně střídal flipa s rittbergerem a rittbergera s trojitým lutzem.
Otevřela jsem pusu, jakože REAGUJU… Jenže mi z ní v tu chvílí nevypadlo lautr nic. Centrála se totiž nemohla rozhodnout, jaký pokyn jazyku vyslat.
Dělá si srandu? Chce mě nasrat? Přišel o rozum? No ano…! První konkrétní podezřelý, s nímž mí neuronoví detektivové přišli, vyloupl se totiž z roupa. Z velkého bílého roupa, kvůli jehož soukmenovcům jsem kyselé zelí do sobotního obědového menu vlastně zařazovala. Údajně jich mají plnou školku, chlubilo se vedení ústavu na nástěnce velkým tučným červeným třikrát podtrženým zavykřičníkovaným sdělením. Jeden z nich zřejmě zákeřně napadl to mé vousaté dobračisko, když se lehkomyslně opíralo v šatně o skříňku a trpělivě čekalo, až si předškolačka nazuje bačkory. Nevídaná neopatrnost! Teď mu tučný macek kroutí mozek do ruličky jako pradlena mokré spodky, aby ty, co nejrychleji uschly, protože kyselé zelí roupi tuze neradi, mohli by po něm taky chcípnout. A pak taky ta intelektuální chabost, tolik příznačná pro organismy nižšího řádu. Jedině roup tak mohl být autorem generalizované hovadiny:
„Nikdy jsem nejedl teplé kyselé zelí, nikdy jsem nikoho neviděl jíst teplé kyselé zelí, nikdy nikdo teplé kyselé zelí nejedl a my jsme na světě ti první divní, kdo tak činí.“
Zírala jsem na svého roupem zmermomocněného chlapa sedícího nad kuřetem sedícím na teplém kyselém zelí, když tu, za oknem, periferním viděním postřehla jsem letící kunu. Zachytila se packami za cihlovou římsu grilu a plápolala ve vzduchu jako uzounká vlaječka. Očička jí vítr vyfoukával z důlků a jazýček z tlamičky a chloupky elegantně sčesával dohladka, jako když si jeden před diskotékou nageluje vlasy. Záhy nato ji větřisko přemohlo, a než jsem stačila polknout sousto a za upřímného zděšení vyskočit od stolu tak zprudka, že se zvrátila židle, byla ta tam.
Vyhlásila jsem pátrání a neohroženě vydali jsme se, miláčka, hledat. Foukalo fest. Děti přišly o čepice, já o make-up a muž o všecky roupy. K večeru pak všichni společně o naději, že naši kunu ještě kdy uzříme. Smutek zahalil naši mysl a černý taft dům. To ticho! Ta prázdnota! Náš život byl bez chuti. Postrádal koření, šmrnc, jiskru, vtip, pikantérie i smysl sám. Po kuně zbyla jen velká díra a nevlídný únorový čas. Co na tom, že z hlíny vylezly sněženky. Co na tom, že rozkvetl zlatý déšť. Co na tom, že ptáci spustili první jarní šlágry. Vrátit zářivé světlo do našeho domova a duší mohla jedině kuna.
A halelujá! Přibližně za dva týdny polomrtvá srdce znovu zaplesala. Od kuny nám přišlo psaní. Cituji:
„Čus. Posílám srdečný pozdravy vod dřevěnýho prkýnka, co na něm strýko Pribiš krájel vod večíra do rána plátečky zauzený slaninky a trojhránky oštiepoku. Bylo to tu boží.
To uchvatný ticho, ty stráně vobsypaný žlutejma primulama a ten vostrej vzduch překonávala snad jen ta borovička v bezedným kalíšku a pak to chundelatý chytračisko, co se mnou do svítání hrálo piškvorky. Výsledný skóre: remíza, tak je to psisko dobrý.
Dneska se tu ale stavila strýkova gazdiná Dražica. Přinesla nám všem teplý fusekle a taky voběd. Ještě se z něho kouřilo, tak rychle ta osmdesátiletá čipera běžela do tý naší domácký salaše. Halušky se zelím moc nemusím, ale koupaly se štědře v horkým tuku vypečenýho domácího špíčku, a to zase musím. Tak se ti do toho pustím, chundelatej kavkazan jabysmet, jen strýko Pribiš se v haluškách ňimrá, že prej to zelí žrát nebude, že je teplý a že jeho stará mama servírovala zelí separé a studený…
V tom vokamžení přetáhla chudáka Pribiše tetka panvicou přes palicu, až mu z ní čapka slítla, věrné psisko zahryzlo se gazdině do holeně, gazdiná zavyla, krví naráz zblblé psisko zaslechlo volání divočiny, a tak zjančeně vyrazilo jí vstříc, že porazilo vrávorajícího páníčka i útulnou salaš a po všech žlutejma primulema rozkvetlejch čertech rozehnalo dosud tak spořádaný stádo. Prostě konec srandy. Při nejbližším západním poryvu letím dom. Pac a pusu, tvoje holka.“
Takže co? Takže už víme, komu teď roupi kroutí spodky.