Nic se neděje. Na druhou stranu se toho děje příliš. A protože ničemu pořádně nerozumím, je čas na slovní hrátky. Začněmež od B.
Áčko pomíjíme, poněvadž batoh je příjemnější než aktovka, barakuda zbaští ančovičku, byl to Bůh, kdo uhnětl Adama, a biftek aspikem nenahradíš. Áčko je zkrátka pro bábovky. První umí být každý, zato druhým jen ti výjimeční. Kdo nebyl druhým, nic se pořádně nenaučil, protože cesta k moudrosti je dlážděna prohrami, přehmaty a nedostatky. Druhý se prozíravě pokaždé nějaké té mýlky dopustí, jinak by přece nebyl druhým, nýbrž prvním, a nic pořádného dosud neuměl.
A nyní, dámy a pánové, držte si klobouky! Z toho svého totiž vytahuji slovo bez, a to bude jízda. Bez nadsázky.
Takové nahoře bez nezřídka zvalchuje očekávání až do bezvědomí. „Jé, ty jsou!“; „A kdeže vlastně jsou?“; „Hmmm, tak takové ony jsou!?“; „Jé… ty jsi chlap!“. Však soutěžící týmu modrých vědí. A poněvadž ani červení nejsou zcela nepopsané listy, dole bez již netřeba demonstrovat. Ať už představy, nebo očekávání, následnou skutečností jsou surově napadány obé a vesměs vždy. Jsem bez filipa a přichází mi takhle na mysl toliko klišé, zároveň ovšem bezesporu exemplární příklad toho, jak přízemní realita umí dát naivní představě na frak, jehož neuctivě natrhne po celé délce postranního švu, rozcuchá mu ofinku a též bezcitně uzme střevíc. Bezútěšná klasika. Želbohu. Tak a ještě horší to zpravidla bývá.
Matčino očekávání zevrubně naskicovalo celkovou kompozici nedělního rodinného výletu již brzy ráno po misce ovesné kaše. „Absolutně bezriziková akce,“ bezstarostně slibovalo očekávání a umíchávalo na paletě zářivé odstíny. Po popoledním šálku kávy se smetanou pak barvami bezuzdně velkoformátové plátno pocákalo. A byla to nádhera. Beze srandy.
Slunečno a bezvětří. Rozpoložení i šatstvo celého osazenstva bez poskvrnky. Libé úsměvy a zurčivé klokotání bezelstného dětského smíchu. Ruka v ruce něžně se navzájem tisknouce. Hlava odevzdaně opřená o rameno druha, zatímco zvlhlé oko dojatě si klouže po mystické scenérii hlubokých borů, pokorného podhradí a důstojného hradí koupajícího se v ušlechtilé beztíži měkkého podvečerního nachu.
Ještě, než výletníci nazuli všechny boty, sluncem zalitá blízká budoucnost dostala první šrámy. První dítě, dosud bez jasněji vyhraněných morálních zásad, totiž zašláplo na zámkové dlaždici přede dveřmi bezbranného hlemýždě. Druhé dítě, bez soudnosti, počalo se v mrtvole dloubat koncem tužky o druhém stupni měkkosti. Matka, ne bez úzkostné obavy, kterak gumu na dotyčném pisátku olizuje růžový jazýček, zato beze smyslu pro průzkum mrtvých plžů, nakázala tužku ihned vyhodit do popelnice. Druhé dítě neposlechlo. Bez okolků tak ovšem učinila hlava rodiny. Druhé dítě, to bez tužky, propuklo v pláč. Třetí dítě, bez náležitého empatického vhledu, sourozence pláclo. Sourozenec se rozječel a rozplácal se na všechny strany. Hlava rodu dala třetímu herdu do zad.
„Za co? Jsem bezúhonný!“ štěkal třetí a urazil se. Druhý vřískal, že chce svou tužku. První vrtal do šneka prstíčkem. Olíznul si ho a matka na chvíli ztratila vědomí. Otec křičel:
„Vodu! Přineste vodu! Je bez sebe!“
Bezbřeze děti plakaly. První po bezobratlé mrtvole. Druhé po bezcenné tužce. Třetí po bezezraké spravedlnosti. Muž po bezvládné ženě:
„Neopouštěj mě! Prosím. Hlavně, ne teď! Co bych si bez tebe počal!“ bědoval a bezmocně kropil bezkrevnou tvář chladivou bezinkovou limonádou z dětské lahve. Matka se, ač nerada, probrala. Děti ječely, nejbližší příbuzenstvo hlemýžďovo mručivě pělo pohřební píseň a nad všeobecným bezprávím stříhalo smutně očima. Chlap hudral:
„Do auta! A hned!“
Ale protože nadále bylo první dítě bez hlemýždího nebožtíka, druhé dítě bez tužky (v tu chvíli životně důležitého nástroje - však taky co je bloček bez tužky, že?), třetí bez potvrzení očividné podjatosti obžaloby, chlap bez nervů a žena stále jako bez ducha, vyrazilo se na Křivoklátsko bez dobré nálady, bez časového náskoku a hlavně bez růžových představ. Nahrazeny byly vidinami černými jako kominíkova bota.
A propos! Věděli jste, že kuny žerou boty? Během prázdninového a babího léta nám ta naše ohryzala sedm párů, lehkovážně přes noc ponechaných venku před domem. Obzvlášť jí šmakovaly ty moje. Což mě z hlediska mé přirozené submise značně udivuje. Je tak totiž zřejmé, že v jejích očích královnou všech zemí a moří jsem já, o čemž jsem již spravila svého muže, jenž přijal oznámení se značnými rozpaky, čehož jsem si k jeho smůle všimla a bezohledně mu přestala žehlit košile. Ale to, že on je bez košil a já bez bot, je teď beztak fuk, stejně nikam nemůžem.
Každopádně. Ať už se tom všecky ty pantofle, tenisky a žabky podepsaly, nebo ne, povím vám: pěkně vyžraná je naše kuna. Bezprecedentně mi prohopkala přímo pod nosem a k tomu za bílého dne, krátce před dovážkou hovězího po sečuánsku. Bez skrupulí se prošla po dřevěné terase a svým nahoře, dole, i uprostřed bez zabila představu elegantní útlosti da Vinciho bílého hranostaje i typické jemnosti lasicovitých oblin. Jako když živou křehkost motýlích křídel utluče na mastný prášek grilované křídlo kuřecí. Kuní oprsklina koketně kroutila věstonickou prdelkou obalenou v bezvadně padnoucím kožíšku a při vyhopsnutí na černý bez a z bezu na vrbu bezostyšně natřásala faldy. Na střechu to vzala přes okap a cupity hupity už byla ve svém pelechu na půdě. Zatímco se vypasená bezbožnice producírovala před okny, já jsem v obýváku valila oči a bez jediného nádechu hýkala:
„Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna!“
Stačila se též dostat do zorného pole mého drahého, který bez inovace volal rovněž:
„Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna!“
„Kuna? Kuna?“ vzrušeně se ptaly přiběhnuvší dětičky.
„Kuna! Kuna!“ odpovídala jsem pohoršeně.
„Kuna!“ hlesl ochromeně muž.
„Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna! Kuna!“ pištěly děti.
Všichni jsme se hnali nahoru do patra a bezkoncepčně ťukali pěstmi na stropní šikminy a bez servítek bušili do trámů a půdního poklopu a, myslím zcela bezvýsledně, halekali:
„Kdes byla, potvoro?“
„Takhle se chodí domů!? Před polednem?“
„Jak to, že ještě nespíš?“
„A vůbec! Copak nečteš noviny?“
„Máš sedět doma! V bezpečí! Copak je to za courání!?“
A nejmladší piškotek, na kterého jsme v adrenalinovém rauši zapomněli a který uvízl v mezipatří, se usedavě rozplakal.
Nebojte se. Ukonejšili jsme ho. Už dávno nepláče. Jen ten zážitek a nové slovo z něj zřejmě už tak snadno nedostaneme. Vypráví ho děťátko naše malé bez ustání:
„Kunda. Bum! Bum! Kunda. Jo. Bum!“ (bez komentáře)
…Bez konce je, zdá se, dnešní jazykově hravý text. Nemohu tě však, můj čtenáři rozmilý, nechat jít bez předestření představ o tom, co tehdy tropily kuny s naší obuví pod rouškou tmy. Zkoušely si ji. Bez mého souhlasu. Parodovaly mě. Bez milosti. Na provizorním molu z palet, co původně bez bez ladu a skladu ležely v přístěnku kůlny, se proradné kuny kroutily jako afektovaní nohatí hadi. Divadelně klopýtaly a doopravdy škobrtaly. Z bot vypadávaly. Válely se v trávě a chechtaly se, až plakaly. A pak… obuly do jedné mé boty jedno své hovínko a po vzoru starého Mexičana, ležícího na zádech s rukou za hlavou a bezmyšlenkovitě žvýkajícího tabák, žužlaly zelenou přezku bezlepkové kroksiny a zasněně hleděly na bezmračnou oblohu posetou bezpočtem hvězd.
Skutečnost je však jiná. Bez pochyb.