Řeknu si, až budu ležet na smrtelné posteli a z posledních sil odsunu svůj kostnatý zadek, aby si kmotra Smrtka mohla ke mně na chvíli přisednout se svou zadnicí ještě kostnatější a ulevila tak svým věčně utahaným hnátům. Není jisté, kdy k tomu dojde. Zaručeno jest, že jednou určitě.
Momentálně si svou smrtelnost nejvíc uvědomuju každý čtvrtek. To vyvážím popelnici. Od domu ke vratům je to docela kus cesty a k tomu do svahu. Drkotání popelnice přehlušuje mé hlasité funění, přemítání kupodivu nikoliv. Už je zase čtvrtek? Nebyl včera?
Není to tak dlouho, co jsem zažívala něco podobného. Ovšem každou středu. To nám jedna milá paní do kanceláře přinášela čistou utěrku a tu starou si naopak odnášela. Pokaždé jsme vedly přibližně tento rozhovor:
„Dobrý den!“
„Dobrý den! Mám pro vás utěrku.“
„To jste hodná. To je už zase středa?“
„Zase.“
„Je to možné?“
„Taky si říkám. Utíká to rychle! Raději vám tu nechám utěrky dvě.“
Jen co je pravda. Nanejvýš prozíravá ta dobrá paní byla. Čím rychleji utíkáte, tím více se potíte, a čím více se potíte, tím víc utěrek na osušování čela, skrání a zátylku bodne. Snažím se přijít na kloub tomu, proč se nám ta kobyla jménem Čas s přibývajícími lety tolik plaší. Žene se kolikrát tak rychle, že nestíhám sledovat krajinu kolem. Jedu právě lesem? Nebo snad čerstvým oraništěm? Neprosvištěli jsme právě velkoměstem? Zastavila jsem na benzince? Natankovala jsem vůbec? Ne, nezastavím, vždyť jsme to výročí slavili před měsícem, ne? A co když jsem už na samotném konci příběhu?
Co když to, co právě teď prožívám, není nic jiného než jedna malá živá vzpomínka, jež se mi noří z mé již dávno bělovlasé hlavy alzheimerovsky snící na modře pruhovaném polštáři toho rána načechraném činorodou zaměstnankyní domu pro seniory?
V tom případě:
- Právě srkám kávu, kterou jsem už kdysi vypila!
- Můj vzpřímený hustě černovlasý muž nešpačkuje za oknem nad rozpadající se skelnou vatou izolující vodoměr, ale shrbený a hustě bělovlasý se opírá o pelest a zkroušeně pozoruje má zavřená víčka.
- Mé děti už nejsou děti. Neslintají, umí číst a počítat a mají své vlastní děti, které zrovinka bujarým dováděním ruší klid pokojného švýcarského ústavu a neuctivě mi ze starých nohou stahují pokrývku, zhola nedbajíc důrazného napomínaní svých rodičů. (Ti si doufám uvědomují, po kom to mají!)
- Smrtka se právě usalašila na mé posteli.
- A v posledku naše kuna už to má dávno za sebou.
Tak, tak. Smrt neušetří nikoho. Nuže, rychle. Než se svléknu a vkročím do brodu, musím nutně do klávesnice vyťukat pointu, ačkoliv jsem ji už zřejmě napsala - však víte… kdysi… před lety…, toho dne, kdy můj muž opisoval stav vody, a děti se učily chodit, číst a počítat a já měla ještě všechny zuby:
Prožijme každou chvíli tak, aby stála za to prožívat znovu. Nikdy totiž nevíte, kolikrát se v ní ještě ocitnete a budete ji muset nanovo zakoušet. Byť by se to dělo toliko v naší hlavě.