Tak mě málem zastřelili. Mezi kukuřicí a čerstvě pohnojeným a rozoraným strništěm. Jen kousek za lipovou alejí a dva kousky před rybníkem. Na dohled vodárenské věže, slepičárny a slavného kopečku Říp, ač ten byl v tu chvíli poněkud zastřen inverzním oparem. Tato běhací trasa je zalíbení hodná zvlášť pro svůj malebný výhled do krajiny, jež nabízí, a též pro jistou opuštěnost. Je prosta aut, domků a vesměs i lidí. Jen semo tamo, o obzvlášť krásném čase, prožene se cestou schvácený cyklista a polem pes z řetězu utržený a opojený nebývale širokým prostorem a s velkým odstupem pronásledovaný svým věrným opatrovatelem.
Proto když se pár skrovných minut před západem slunce náhle ze zákruty obrostlé šípkovým a lískovo-ořechovým houštím vynoří tři mohutné stíny, málem mě klepne. Zapomínám běžet, zapomínám dýchat, zapomínám býti dámou, takže kulím oči, otevírám pusu dokořán a chraplavě heknu. Za to přízraky nehnou brvou. A dobře pro mě. Byly-li by brvou hnuly, bylo by možná nadobro po mně.
Kráčí nimrodé temněji než temno, tišeji než ticho. Khaki zeleň kazajek ani nešustne. Vysoká podrážka neškrtne o kamínek, nepřerazí větvičku vejpůl. Přezka pušky výhružně čnící do vzduchu měkce a pevně lne k širokému rameni. Péro za kloboukem nehybně a ostražitě slídí ve větvoví stromů, v nachu oblohy, v černi nor. I do mého nitra pohlédne.
„Tohle neupotřebíme ani k šípkové, ani ku zelí, panové,“ dí telepaticky a zkušeně brk, „příliš tuhé maso.“
„Tak jistě, to bude mým pravidelným běháním, že ano?“ rdím se potěšeně.
„A buďme upřímní,“ pokračuje povýšeně péřový chvost, „ani na fasádě tenhle kousek žádnou parádu neudělá.“
„Ano,“ pro změnu blednu zkroušeností, „až tak pravidelně nesportuji.“
Tuto reakci však již nikdo nevnímá. Odvrátí se ode mě ona chabá pozornost, onen sotva patrný zájem nezvučné družiny, která svým nekompromisním pohybem vpřed zahušťuje vzduch do skupenství pastovaného medu, jehož kovová vůně dosud nezapáleného střelného prachu zavírá ptáčkům zobáčky, kukuřičné klasy v pokoře ohýbá k zemi a mně zaráží hlavu mezi ramena. Toužím spasit svůj holý život, zároveň se však jaksi zdráhám sprintovat. Cosi nejpojmenovatelného mě drží zpátky, krátí a tiší krok, tají dech.
Snad to dělá soumrak. Snad ticho, ze kterého zaléhají uši. Snad předzvěst krve. Snad že z povrchu všednosti zemědělské krajiny, pomalu se ukládající ke spánku, vylouplo se hluboké mysteriózno, co by se dalo naporcovat na plátky a ty sebevědomě a s arašídy v cukru a smaženými brambůrky servírovat divákům o čtvrtečním primetimu jakožto dvaapadesátiminutové díly vzrušující minisérie.
Vypadá to na neodolatelnou atraktivitu života, jemuž plnokrevnost dodá jedině extrémní situace zavánějící právě jeho koncem, co mi brání dát nohy na ramena a naopak mě nabádá zdržet se co nejdéle a kochat se dobrodružnou atmosférou a drsnými plnovousy myslivců. Naopak, co ani trochu nelze udržet na uzdě, je má bezbřehá fantazie, která na titulní strany bulvárních plátků srdcervoucně tiskne:
„Zastřelili matku tří dětí. Byl v tom alkohol, nebo šeroslepost?“
„Šli po kachně a picli ženu ve středním věku!“
„Sportem ke smrti! Aneb jak k děravým plicím přišla!“
Ještě ani nezaschne tiskařská čerň, když před sebou registruji další dva. Jeden se beze slov od parťáka odpojuje a staví se s pohledem vzhůru po straně cesty přímo pod starou hrušeň. Druhý mi jde vstříc. Když se míjíme, jemným pokývnutím pozdraví dámu, to už jsem totiž oči stihla ukáznit a způsobně absorbovat zase do důlků a též důstojně zavřít ústa. A hleďme, u rybníka stojí na stráži nehybně jako socha poslední z lovců. Tak moc se chci zeptat, na koho že to číhají. Neodbytně mi totiž na mysl leze vzpomínka na lišku s tělem štíhlým a ohonem huňatým a stříbrným, která mě překvapila při běhání sotva tři neděle zpátky. Nutno přiznat, že já ji překvapila neméně. Nečekaným zvukem mých růžových běhacích botek ztuhla uprostřed pohybu a přimrzla k polní cestě na křižovatce, kterou jsem právě probíhala. Já vyhrkla:
„Ha, liška!“ Ona ani neštěkla. Přesto opětovala můj užaslý pohled a na to, že ona je divoká a já krotká, že ona je chytrá a já pošetilá, že ona je ryšavá a já blond, zíraly jsme na sebe nečekaně notnou dobu.
„Co je?“ odvážilo se zvíře.
„Co jako?“ nechápala jsem se.
„Proč tu lítáš? Ztratila ses? Jdou po tobě?“
„To ne, spíš naopak.“
„Jako že ses našla?“
„To si netroufám tvrdit. Vždycky, když si myslím, že jsem se našla, zjistím, že zdaleka ne. Myslela jsem to tak, že nejdou po mně, ale že já jdu po něčem.“
„He?“ křivila už zcela nezdvořile tlamu liška.
„Zdrhla mi vysoustruženost a vosí pas, tak se je snažím zase chytit.“
„To jsou dneska lidi!“ divila se upřímně liška a nad mými starostmi soucitně zastříhala ušima. Pak jsme si běžely každá zase po svém. Ona pro svou šunku ve vykotlaném dubu tam v údolíčku poblíž sluneční elektrárny. Já domů pro čtvereček skořicového jáhelníku toho času se při stošedesáti stupních zapékajícím již čtyřicátou minutu v troubě.
Teď už je po jáhelníku dávno veta. Po šunce také. A brzy možná bude veta i po lišce. A co kuna? Je v bezpečí? Pádím domů ze všech sil. Střemhlav a bezhlavě. Chvatně míjím plot hustě opletený přísavníkem. Míjím invazivně bující křídlatku japonskou. Žlutý a secesní domek bývalého cukrovaru. Dráždím vzteklého přímého potomka Kerbera, co nechutně slintá a co mi tolik touží roztrhnout lýtko a co žije s chlápkem, který řeže dřevo na cirkulárce a po osmé zapíná detektivku a krájí uzeninu a se syknutím otevírá lahváč a co se jaktěživ neusmál, protože je to mrzout a mrzouti se neradi smějí a neradi koukají na někoho, kdo se směje, a proto si pořizují hlučné kotoučové pily a hlučné škarohlídské pejsky, protože co kdyby se někdo někdy zasmál nahlas a on by to pak musel poslouchat.
Zuřivě krvežíznivý štěkot mě dosud tahá na zátylku za chloupky, že ty stojí zpříma a pevně jako sirky, když hbitě uhýbám před šlahouny pnoucích růží, mrkám na mourovatou kočku trpělivě číhající u myší díry, divím se rychlosti růstu rychle rostoucí novostavby, rozrážím oblaka much a vos a kloužu po spadaných trnkách a chvíli nato vbíhám do dokořán otevřených vrat naší zahrady. Slunce uléhá do peřin. Matný uzounký srpek měsíce vydechuje chladivé stříbro a pomalu v nebeské klenbě promíchává vlhnoucí šero.
Vzduchem zatřese hřmotné zapraskání úvodního výstřelu. Další dva. Teď čtyři rychle za sebou. Tvrdě a staccato. Nad hlavou mi šustí splašená křídla ptáků. Špačci a dva kormoráni. Vlaštovky. Kačeny. V koruně nízkých javorů hýkavě vřískají bažanti, na houpačce rozdováděně piští dětičky, kdeže je ten ohňostroj. Vyděšení opeřenci, třesoucí se zajíci, srny s široce rozevřenýma očima a čerstvě sezdaný párek lasiček uchylují se s obezřetnou důvěrou k našemu domku. Početní hosté obsazují koruny stromů, vyhřátý písek pod trsy okrasných travin a orobince, mechové důlky pod tisy a borovicovou klečí a kuna jim spěšně zadělává na medové koláčky a staví na kávu. A zatímco já toho večera myju batole, co mu na prahu domu vypadlo z kraťas hovínko a láskyplně a hojně mu po stranách oblízlo stehýnko i lýtko i sandál, probíhá v hotové Krakonošově zahrádce živá disputace:
„To je ona?“
„Ona.“
„Proběhla jim přímo pod nosem,“ pípají vrabci.
„Provokativně se propletla přímo pod jejich nohama,“ přitakává družina hrabošů polních.
„Chrabře jim zřela přímo do očí,“ přidává se sysel.
„A ani to nezkusili?“ pochybuje sršáň, opile si utírajíc do rukávu mízu, kterou od rozbřesku pochlemtává z rozpraskaného kmene vrby.
„Netroufli si,“ uzavírá vzrušenou debatu liška, „vypadá to, že přece jen nakonec našla sama sebe. A proto jsme tu v bezpečí, milá potravo… kuš, co to říkám! Milá parto!“ směje se pod fouskem vychytrale liška. Též děti a muž se smějí:
„Podívej, jaks ho oblíkla!“ pobaveně štkají a ukazují na mého dvouletého chlapečka, co dosud nemá nočník tak úplně zmáklý.
„Jak?“
„Do jedné nohavice!“
Ano. Obě nohy. Drobnými krůčky ve své nenadálé minisukni pronásleduje batole tenisový míček, a třebaže by se mu zrovna tolik šiknul rozmáchlý krok, nenapadne ho, postěžovat si. Zato maminčino chřípí musí nejprve ucítit ve vzduchu smrtonosné olovo, aby si uvědomila, že není čas na stížnosti, ale čas prohánět tenisový míček, čas pořádně si užít žití.