Přátelé, tak dečka je minulostí. Teď sháníme lví lejno. Kdyby nebylo lví, tak tygří, prosím vás. Dvě, tři kilečka byla-li by. Nedovedu jaksi přesněji odhadnout. Toť artikl, který jsem nepořizovala, co jsem živa, respektive kam až má paměť sahá. Protože co já vím. Třeba mě, coby čerstvé nemluvně, o jednom zlatém odpoledni babička po svém obvyklém šálku horké bílé kávy a dvou silných plátcích jablečného štrúdlu uložila do proutěného kočárku a šlo se na špacír, aby cestou zakoupila právě tento produkt šelmí.
Onu případnou koupi jsem však nemohla spatřit, poněvadž už tehdy bývalo mým dobrým zvykem kulit oči do korun stromů. A zůstalo mi to dodnes, proto jsem si v životě taky párkrát natloukla nos. Bezprostředně po držkopádu sice dávám pozor pod nohy a bedlivě koukám, kam a do čeho šlapu, páč mě ještě bolí nos. Nicméně po nějaké době opět a znovu, marnost nad marnost, zoufale nepoučitelná, padá mi hlava vzad a já koukám do nebe a vznešených stromových korun, kde se rodí všechny ušlechtilosti světa. Zřejmé je, krom toho že si brzy nabiju držtičku, že zrovna tam to hovno lví nenajdu.
Ve jménu voňavé půdy bez kostřiček a pozůstatků čítajících z pírek holubích a bodlin ježčích a chvostů veverčích a chrupů krysích, ve jménu tichých nocí a čistého balkonu, ve jménu neožrané izolace a ve jménu domova bez kun vysílám do světa svého muže.
„Běž, můj milý! Běž a přines lví lejno,“ říkám odevzdaně a s pláčem na krajíčku hladím něžně jeho smrtelně bledou tvář, čiperné chlopně statečného srdce povzbuzuji vroucím pleskáním a tisknu se k svalnaté hrudi. Ještě polibek na čelo a do rukou udatného lovce umytou pětilitrovou zavařovačku. Se ví, že i s víkem. Nejsem blbá.
Usmívá se, darebák jeden! Jak on to jenom dělá. I nyní, když metou jeho výletu jest „totok“, se usmívá. Optimistou až za lví trus! Mávám saténovým šátečkem vonícím levandulovým polem a můj šikovný manažer nastupuje do vozu. I v něm to voní. Po stromečku vesele se pohupujícím na zrcátku a též po pánském parfému, po agarovém dřevě a egyptském jasmínu, po mandli a vanilce a hořké čokoládě, po ambře, po suchém stromu čnícím na rozlehlé planině vysoko do blankytně modré oblohy, po horkém pouštním vzduchu, po širokém klobouku a tmavém plnovousu a decentně obnošené kůži.
To se může hodit. Zvlášť když se jede pro smrdutý exkrement. Bodá svou jistou dvoustovku koní skrytou před poledním žárem pod naleštěnou kapotou a ve vteřině mizí za zákrutou. Neudržím se a do levandulového šátku roním slzy. Vždyť zde nejde jen o možnou ztrátu vzpřímené siluety milovaného muže, která pod jediným úderem mohutné tlapy navždy zplacatí. Tratit mohu mnohem víc. Tu mazlivou bestii. Tu potvůrku. Chlupatici. Inspirativní múzu. Věrnou přítelkyni. Úspěšnou vražedkyni osamělosti. Učitelku skutečného života prostého klišé, iluzí a předpojatosti. Ztrácím své alter ego. Přicházím o půlku sebe sama a o přinejmenším tisícovku textů, jimž by byla mohla dát vzniknout. Vědomě se vzdávám všech dalších nekonečně vtipných představ, jako je kupříkladu ta o kupování predátořích hovínek.
Cítím v sobě vzrůstající úzkost a úskočně lvovi přeju zácpu. Bohužel pro mě, pro lva bohudík, můj milý, již stojí před lvím výběhem a má z čeho vybírat. Sortiment jest pestrý a objemný.
„Jen račte, milý pane. A vybírejte. Kvalita je patrná na první pohled,“ chvástá se ošetřovatel, „co teprvá, až očicháte a potěžkáte.“
„Hmmm,“ odkašlává nerozhodně můj milý a štípe se do předloktí, jestli to není jen pitomý sen. Zabolí to. Takže není. Nešťastně vzhlédne ke lvímu ošetřovateli.
„Má to smrdět, nebo jen tak od pohledu strašit?“ pomáhá klientovi zaměstnanec zoo špatně si vyloživ jeho vytřeštěný pohled.
„Tak… asi… hlavně smrdět,“ vydechne odpověď zákazník, „tedy něco čerstvějšího, jestli máte.“
„Pchá! Jestli máte! To víte, že máme!“ málem se urazí pečovatel a rozhořčeně si obrátí čapku kšiltem dozadu. „Podívejte, co říkáte na tu hromadu od oběda, támhle pod tou kládou v rohu? To býval urostlý pakůň, prosím pěkně. Anebo tahle! Ta je, co?! Základ tvoří dospělý buvol, dezert pak několikero kuřat. Anebo počkejte! To budete koukat!“
A muž kouká. Kouká, třebaže má obrovské nutkání oči zavřít a už je nikdy neotevřít.
„No,“ ukazuje ošetřovatel, za vzrušeného mrkání očima lesknoucíma se vášnivým zaujetím pro věc, na ohromnou hroudu vedle dlouhých bílých kostí, „co byste řek, že to bylo?“
„Nevím, třeba zebra?“ střílí můj statečný hoch od pasu.
„Cha! Zebra! Žirafa! Kdo by to byl řek, že?“ směje se nezřízeně zřízenec. Již neználkovi odpustil a má zase dobrou náladu.
„Dobře, tak když jsme u toho, co tahle nějakou natrávenou kunu?“ ptá se muž. Je totiž chytrý jako liška. Tak zaprvé, co svět světem stojí, ještě žádná liška se nenechala sežrat lvem. A za druhé a logicky, co je jí do sežraných sudokopytníků. Ovšem! Sežraná lasicovitá?! To je holt jiná.
Chlap přestane mrkat. Opře se poraženecky čelem o lví mříže - se hodí, že má ten kšilt dozadu, a tiše šeptá: „Kuní? To tu nemáme.“
„Ach,“ dí lovec lvích lejn zklamaně a bezradně zaklesne se čelem mezi dvě mříže hned vedle zřízence. A tak stojí dva muži. Zasmušilí a zdoláni nedostatkem pozřených a již vyloučených kun. Byli by bili hlavami o mříže lví, jen kdyby ti stydlíni nečekali, než s tím začne ten druhý.
„Víte, co. Ukrojte mi tak čtyři kila z toho buvolího. A čtyři ze žirafy,“ konejší můj muž sám sebe i pečovatele. Ten přece jen trochu pookřává a plní zavařovačku buvolem. A to vrchovatě, štědře opomíjejíc, že je to pětilitrová lahev. A pak běží pro svou vlastní sklenici, do níž nacpe rovněž pět kilo, leč žirafy.
A je to. Manažer míří domů a píše mi, že nese lví hovno. Poštovní kurýr, volá, že nese balík. Mé srdce nese těžký kámen. Kuna nese nanuk. To poslední je palindrom. Význam je stejný, ať už větu přečteme zprava doleva, nebo zleva doprava. Po způsobu palindromu, ať to vezmu z jakékoliv strany, docházím k jedinému závěru: Nemohu kunu nechat jít. Miluju její světlo, a proto přijímám její stín.
„Ano, jsem doma,“ odpovídám kurýrovi do telefonu.
„Výborně, za tři vteřinky jsem u vás. A psa nemáte, že ne?“ obává se zkušený kurýr.
„Psa ne. Kunu,“ říkám a kámen mi padá ze srdce, protože jsem se definitivně rozhodla. A kurýr už nese balík ke dveřím, protože kuny se bát nemusí. A kuna nese nanuk, protože je to palindrom. Nejroztomilejší na světě. A muže zastavuje celní hlídka, protože ten vůz nějak smrdí:
„Něco k proclení, pane řidiči?“
Tak jestli tohle vysvětlí, pohnojím trusem lvím záhon.
