To

Nemůžu prozradit, čí to byl mužský, sic bych byla o hlavu kratší. Každopádně onen truhlík na TO zapomněl dočista jako na svou smrt, od níž se ocitl jen maličký krůček ještě téhož dne, kdy mu jeho spanilá žíňka prozradila, že TO zazdil. Vytřeštil oči, zalapal po dechu, a ať to vzal z jakékoliv strany, zaboha nemohl pobrat, že mu TO vypadlo z hlavy. Přitom na TO ještě minulý týden tak myslel.

Zoufalost zapomětlivci zaklonila hlavu vzad a zavřela víčka a prsty mnula mu starostlivě čelo a ruce rozhazovala do stran. Naprosto konsternován omílal dokola slova omluvy a údivu. Žíňka chlapíka shovívavě pohladila po tváři, ujistila ho, že TO přece vůbec nevadí, a šlo se spát.

Jenže TO pořádně nedalo spát ani jednomu z nich. Žíňka přece jen nebyla ryzí světicí a tak krapet posmutněla, načež dostala na mužíčka trochu rozhněvané pifky. Mužíček zase pořád dumal, jak se mu TO mohlo probůh přihodit, v čem tkví příčina a kde dlí spropadený viník, jehož by tak rád za zebavého úsvitu přerazil špičatým kordem. Možná právě proto, že si nebyl zcela jistý, že on sám je z obliga, zabral až nad ránem.

Následující dny probíhaly jaksi utlumeně , jakoby se celá domácnost rozprostírala v odzvučené kabině nahrávacího studia. Ani ta lžíce, co vyklouzla nešikovnému dítěti z ruky, nedovolila si o podlahu, jak bývá jejím dobrým zvykem, třeskutě cinknout.

Nuže. Po krátké expozici a ještě kratší kolizi dospělo se natotata ke krizi a ticho před bouří bylo přerušeno bouří samou. Chlap hledal v garáži šroubovák a našel ztracený vánoční prezent. Trimfálně přihopkal k žíňce mávaje jí dárkovou taštičkou s blyštivým potiskem štědře obaňkovaných smrčků a halekal:

„Podívej, co jsem našel! Dárek, cos měla dostat loni pod stromeček! Na. Tohle máš k TOMU a já ti už tím pádem nic nemusím kupovat. Super, že?“

Zmatená žíňka zprvu nevěděla, z jakého to popudu má vlastně spustit bláznivý řehot, zda z komičnosti situace či z čiré bolesti nad předčasně krachlým vztahem. V bezradné tichosti tedy mezitím z dárkové tašky vytáhla tlustou knihu, jež nesla název Na samotě a jejíž záložka tvrdila, že vypráví o hluboké krizi manželů žijících kdesi na Aljašce. Poté sice už věda, z jaké příčiny se smát, šok však nabyl takové markantnosti, že se zmohla jenom na duté:

„Krása.“

Ale víte, to není o tom, že by ti chlapi byli bez citu. Oni těch citů mívají naopak přehršel a k tomu tak intenzivních, že je zázrak, že pro ně pravidelně nejezdívá vřeštící sanita s psychiatrem a velkou injekční stříkačkou se sedativy. Jako tehdá, když jsem dělala narozeninový dort a ozdobila jsem jej slaboduše: šestkou naopak.

„To je jako co?“ houkal mi přes rameno můj prvorozený intelektuál, když ho od hvězdné mapy vylákalo mé zoufalé hudrování.

„Jako co, jako co. Jako šestka.“

„Máš ji obráceně,“ konstatovalo suše to mládě neochmýřené.

Poodstoupila jsem od dortu a ve vzduchu si zkoušela napsat šestku. A fakt že jo.

To však nebylo nic proti tomu, co zrovna v týchž chvílích zažíval muž, který po celém dni vyměnil své auto za mé, a když vycupital ze supermarketu ověnčený napěchovanými taškami, hledal automaticky auto své. Správně si jen pamatoval, kde zaparkoval. Ve zbytku už byl jaksi mimo mísu. A teď hleďte na tu škálu emocí:

Upřímná radost: Jé, auriska! Úplně jako ta naše!

Euforie: No né, ona má i stejnou zahrádku!

Úžas z popření statistických zákonů: To snad není možné! Vždyť ona má i tutéž promáčklinu!

Naprosté ohromení z existence nadpřirozena: A taky na pravém boku!

Očekávání a smysl pro pravdu: To musím vyfotit, to mi nikdo neuvěří.

Úlek: Ježíš! Vždyť je to naše Auriska!

Zmatení: Za mnou přijela žena?

Důvěra: Ta je ale šikovná, že mě našla a zaparkovala hned vedle mojí Coroly!

Úzkost: Že ono se něco stalo! Určitě se něco stalo! Co se stalo?!

Strach: Něco s dětmi?!

Hrůza: Něco s kunou?

V tu chvíli pocity duševní počínají býti válcovány pocity tělesnými, tedy nervák jak sviňa a kvapem se rozvíjející akutní stresová porucha:

Sprintující tep: muž nevěřícně zírá.

Smrtelná bledost: Žena nikde.

Točení hlavy: Děti nikde.

Bolest hlavy: Kuna nikde.

Studený pot: Corola nikde.

Sucho v hubě: Jen ta Auriska, kterou přijel on sám.

Třese se a sedá za volant, je slabý a emočně vyprázdněný jako školní lavice o Štědrém dni. Dojede domů a necítí vůbec nic. Ale vůbec nic. Apaticky prohlíží jahodovou šestku naopak. Schváceně mrská nákupem do spíže. Hypotenzně přihlíží, kterak povoluje polička pod kartonem mlíka. Šroubovák hledá téměř v mdlobách.

Když tu! Copak to je?! Zapomenutý vánoční dárek! No ne! Čiré překvapení zaplavuje jej kompletně jako vlna tsunami písečnou pláž. A pak to radostné prozření: Vždyť k TOMU už mi nemusí nic kupovat!