(Ze sérky „Byla jedna žena a byl jeden muž“)
V domku se zahrádkou žije jedna žena a jeden muž. Ten muž nejí teplé zelí. Za každých okolností voní. Dělá vtipy. Vroucně si přeje, aby kuny z jeho půdy odešly. A ony neodchází. Tajně touží, aby o něm žena nepsala. A ona píše. Píše, že není skřivan, ale sova. Že není idealista, ale pragmatik. Že je elegán. A taky logik až za hrob, vlast i manželství. Když někdo něco neví, zeptá se ho. Když něco neví on sám, zeptá se sám sebe. Když selže systém, udělá se mu ze rtů tenká vodorovná čárečka.
Umí mu je našponovat ta jeho žena. Jen co je pravda. Neuvěřitelně rychle. Neskutečně často. Asi špatný systém, nebo co. Jako s tou rouškou. Jeho rouškou. Nejoblíbenější. Jedinou. Bílou s černým potiskem. Tu, jehož líc žena přejela žehličkou. Její nejoblíbenější žehličkou. Jedinou. Jen jedinkrát. Černý potisk se invazivně rozmáznul do pěti dlouhatánských čmouh. A jedné jediné krátké. Po celičkém tom bělostném hadérku se rozmáznul. Černě. Dobyvačně. Nevratně.
Zašmariájozefovala. Kousla se do spodního rtu. V panice vyběhla z kuchyně do síně. A ze síně do kuchyně. A z kuchyně do síně. Nebylo zbytí. Přiznala se. V síni. Když muž vycházel jí po schodišti vstříc a usmíval se. Ještě. V kuchyni už ne. To už měl čárečku. A ta čárečka řekla:
„Co!? Ta bílá? Moje oblíbená? Ta jediná? Ta, co mi v ní není horko? Ta, přes kterou se mi dobře dýchá? Ta jediná? Moje oblíbená? Ta bílá? Teď?
„Ano,“ špitla žena.
Čárečka dál tiše hřměla. Kvůli dětem. Asi. Možná až příliš tiše. Jako když pod nohama tiše teče líná láva. Jako když se k tlamě lidské tiše přibližuje tlama pumí. A tlumeně vrčí. Jako když vetřelec tiše si na lůžku pouští žilou. Žilou plnou tiché kyseliny žíravé.
„Copak jsi nikdy nežehlila? Copak jsi nikdy nežehlila nic s potiskem? To nevíš, že musíš žehlit rub? A ne líc?“
„Ach,“ špitla žena, „ty mě už nemáš rád.“
„Mám,“ oponovala čárečka.
„Máš mě raději? Raději než tu? Tu jedinou? Bílou? Co se ti v ní dobře dýchá?“
Čárečka se zamyslela. A pak řekla:
„Mnohem víc.“
A je to pravda. Vždyť když se žena muže večer zeptala, s čím si dá to kuře, jestli s bramborem, nebo rýží, a muž řekl, že s bramborem, a žena uvařila rýži, muž zůstal. Neopustil ženu. Neopustil kuře. Ani rýži. Jen se mu prostě na chvíli udělala ze rtů uzounká čárečka.