Žena má bratránka, co spadl z višně. Rostla planě. Několik desítek let. U úzké cesty pod modrými horami. Tehdy malá žena s ještě menší sestřenkou poskakovaly kolem štíhlého kmene a žádostivě pokukovaly po bobulích sladkostí zbarvených do černa. Prosily mladého muže v koruně stromů o pár z nich. Nedal. Smál se. Sám jedl. Se zakloněnou hlavou. Rovnou ústy škubal višně z větví. Zase se smál.
Pak spadl. Na uzounkou cestu pod modrými horami.
Ztracený dech. Dvě zlomená žebra. Mnoho slz. Nedozírný strach těch, kteří ho přivedli na svět. Podezření malé ženy, že to ona Ikarův pád přivolala. Že mu jej někde v hloubi duše přála. Za to, že se smál. Že nedal. Že sám jedl. Zaskočená ztichla a osaměla pod stromem.
Uběhlo hodně vody. Z mladého muže je muž statný. Se žebry zhojenými a srostlými nakřivo. S vlasy, jejichž černou paličatost hojnost stříbra učinila pokornou. Se dvěma malými dcerami zrovna ve věku, v kterém on sám padal z višně. Nyní nejí sám. Dává. Dává všechno, co dát může. Nesměje se. Třebaže už nepadá z višně. Usmívá se. Třebaže některé ovoce ztrpklo vědomím vlastní zranitelnosti. Zhořklo smutkem. Vyschlo beznadějí. Zetlelo smrtí.
Žena ztichla pod katafalkem. Je zaražená, kolik lze jednomu člověku v jedné chvíli naložit. Nad trachtačními koláčky však neosaměla. Tentokrát jedli spolu – žena, sestřenka a bratránek, co kdysi spadl z plané višně pod modrými horami.