Přišel, rozvážně usedl ke stolečku u okna a prosil si turka. Přinesla jsem mu jej. Ve skle. A on byl rád. Já ještě radši. Nešlo totiž jen o nějakou tureckou kávu. Šlo o život. Turek byl prostě život a bez turka život nebyl. Bez turka byla už jenom smrt. Tohle všechno - ta hloubka, čistá a bez mělčin, hlubina, co se na druhé straně z nekonečnosti vyloupne na povrch čerstvá a blýskavá - tak přesně ta bohatě zvrstvila obvykle plytké jednopatrové sdělení, že by rád kafe s lógrem. A tak se stalo, že jsem jedním obyčejným turkem v jedné obyčejné servírské zástěře zachránila jeden celý lidský život. A má existence? Ta v tu chvíli byla obdarována nejvyšším možným dýškem: smysluplností a výjimečností. Ani zdaleka jsem přitom tehdy netušila, o koho vlastně jde.
Přemýšlela jsem, co s tou prostinkou větou Jan Balabán provedl, že vyzněla jinak. Jak se stalo, že se mu do několika málo obyčejných slůvek podařilo napěchovat obsah nedozírného rozsahu. Zdá se, že pečlivě přemítal. Pečlivě artikuloval. Když promluvil, jako by se dlaněmi zrovna zapřel o řečnický pultík. Jako by právě pronášel odpověď na nejdůležitější otázku vesmíru, světa a vůbec. Rázně popadl rukojeť Excalibru a vytahoval ho z kamene jako z povoleného másla a ostří nechával oslnivě třpytit ve slunečním světle.
Jo, se slovy to Jan Balabán uměl. Znal jejich sílu. Rozuměl jejich významu. Někdy s nimi šetřil, bedlivě tajil za spánkovou kostí, jindy je volně vypustil a nechal rozběhnout po rozlehlých stráních, až jim vítr šuměl v uších a vlasy rozpustile vlály kolem tváří a z úst svobodně klokotal smích. Když mu opět vběhly do náruče, balil je do hedvábí a láskyplně převazoval sametovými stužkami. Až se pak čtenář zdráhal nabídnout si, zatáhnout za mašli, aby svým neomaleným dechem snad nezničil tu vybroušenou křehkost.
Jan Balabán vážil každé slovo. Aby se slovo stalo jeho slovem, muselo na dobře seřízeném ciferníku prokázat tíhu zlata. Rozpoznali jsme a vycítili ten drahý kov všichni, třebaže jsme tomu úplně nerozuměli. Ztišili jsme se do pěny a nechali si jeho slova vyrývat do veřejí vchodu k duším každého z nás. Nebyla potřeba pobídky. Věc to byla naprosto přirozená.
Snad věděl, co my ne. Snad věděl, že délka lidského života se odměřuje, nikoliv tloušťkou svíce a délkou knotu nebo počtem nádechů, nýbrž vyřčenými slovy. Proto s nimi zacházel jako se surovinou, která jednou (brzy?) dojde.
A já jimi tolik plýtvám! Mně, zoufale nevědoucí, je cizí lakoničnost. Hnána touhou slyšet sama sebe, přemílám stále totéž o tomtéž. Nesčetným opakováním povelů „hluchým“ dětem lehkomyslně marním potenciál, jaký soustředěná výchova v sobě jistě skrývá. Hloupě dlím se svým vědomím v minulosti, bez pokory v budoucnosti, a proto vůbec nevím, co se děje v přítomnosti. Nevím, že jsem již nahlas vyslovila:
„Ohřej si tu polívku, je v lednici.“ A tak to říkám za chvíli znovu, že polívka je v lednici, ať si ji strávník ohřeje, a strávník je nucen zcela zbytečně utratit hned šest slov a podrážděně zavrčet:
„Ale vždyť vím, já tě slyšel!“
S takovou zřejmě brzy narazím. Na dno pytle se slovy, jež do něj byly s mým zrozením odsypány:
„Tak pojďme, paninko, pojďme. Nedá se nic dělat, když nemáte, tak nemáte. No, šup, šup, natáhněte si ten parádní rubáš a fičíme.“
Tak tedy: Psst! Moc nemluvme. Hodně naslouchejme. Bůhví, co nám ještě uniká!