Kdo by to neznal? Kdo by neznal příhodu, v níž to popleteme a sáhneme po nesprávném scénáři? Když jsme za Makovou panenku, zatímco je potřeba Vávrovi uvařit kafe a otrávit ho otrušníkem. A kdo nazažil chvíli, kdy mudrujeme hezky po Hamletovsku, leč nepatřičně v kulisách Bullerbynu? Nebo když vyrazíme na vlkodlaka s puškou nabitou veselými mýdlovými bublinami? Bedlivě prohlížím vaše husté řady, milý čtenáři, a nevidím nikoho, kdo by chápavě nepokyvoval hlavou. V tom případě přikročme k věci, protože do žádného příběhu se čtenář nepustí tak hladově jako do toho, jehož zakusil na vlastní kůži.
Ano, bývají to povětšinou drobnosti. Jako nést špinavé nádobí do lednice. Zvednout počítačovou myš k uchu, jakmile zazvoní telefon. Zaklepat na dveře, když vycházíte z vlastního pokoje do vlastní předsíně, v jejímž zaprášeném koutě se polekaně choulí opuštěný malý pavouček a pípá: „Volno…“ A nebo tuhle, jak jsem sebejistě nacpala pítko dětské lahve do úst již zcela soběstačného desetiletého chlapce. A zatímco chudák ochromen překvapením pil, sotva dvouleté batole konsternovaně hledělo vzhůru a nemohlo uvěřit svým očím. JEHO pitíčko mu vzali. JEHO pitíčko mu pijí. JEHO vlastní matka JEHO vlastní pitíčko před JEHO vlastními zraky takto proradně zaprodala!
A hned je tu jedna dětská vzpomínka, co se hlučně hlásí o slovo. Kterak mně, sotva pětileté, tatínek uvařil ke snídani lečo. Lečo se vším všudy dospělácké. S nahořkle nepoddajnou paprikou, tuhými rajčatovými slupkami, křupavými kostičkami cibule i tučnou lehce pálivou klobásou a naoranžovělým mastkem, který ze sebe štědře vypouštěla a v údolích pod vaječnými kopci tvořila blýskavá jezírka. Seděla jsem nad miskou s maďarským pokrmem toho rána dlouho. Mrzutě jsem lžící zvedala nadmořskou výšku pohoří a hloubila potůčky, kterými jsem spojovala jednotlivé tůně, až se všecky slily do jednoho velkého oranžového jezera. Než jsem dojedla druhý rohlík, žalostně suchý, jezero ztuhlo v sádlovou kru. Prý dokud to nesním. Vyprahlo mi v hrdle. Poprosila jsem ještě o čaj a třetí rohlík a modlila se o zázrak. Přišel. Tatínek s čajem i zázrak. Lil, ten dobrý muž, čaj místo do hrnku přímo na vrcholky a hřebeny vaječných hor a mastného plesa. Uběhlo hezkých pár vteřin, než mu došlo, že čaj leje do špatné rekvizity. Ucukl s konvicí a pleskl se do čela a řekl: „Ježíš!“ a mě propustil od stolu, protože tohle už by nežrala ani kuna, a to žere izolaci. Hodiny na kostelní věži odbíjely zrovna desátou dopolední a Ježíšek radostně zatleskal, protože po Zemi pobíhalo o jedno přešťastné dítě navíc.
A když už jsme u těch jezer… byla jsem onehdá v místní hospůdce U Jezírka. Dětičky si odíraly kolínka na antuce, zamotávaly se do volejbalové sítě, holé zadečky si pálily na skluzavce a sypaly si písek do očí, zatímco maminky obětavě jistily základnu v podobě stolu s čepovanou desítkou, smaženými kroketami a lékořicovými hady.
„Jé, to jste vy! Dobrý den! Já vás nemohla poznat!“ zvolala hezká paní v cyklistickém oblečku a kérkou, když vyšla z výčepu ven na zahrádku. Z oroseného půllitru jí stékaly kapky vody až k lokti, jehož si trpělivě otírala, a nepřestávala se culit.
„Dóóóbrýýýý dééén,“ lezlo ze mně nezdvořile pomalu, mezitímco jsem s přimhouřenýma očima usilovně tápala celým svým životem, abych se rovzpomněla, odkud že tu uvolněnou rozšafnou bicyklistku s hardrockovým nádechem a společností sestávající se ze čtyř mohutných a hřmotných chlapů znám.
Ze školky, moji milí. Ze školky. Ta změna kulis, kostýmů a obsazení dokonale zblbla mě i paní učitelku. Hospoda, chlast, dospělí, obláčky cigaretového kouře, sportovní kraťasy byly nám záludně podstrčeny namísto všudypřítomných dětí, vůně tvarohové pomazánky, puchu bačkor, pestrobarevně kostrbatých malůvek i svetříku, jehož svléknutí na konci školního roku odhalilo jedna snědá záda s vytetovaným obrázkem.
Úplně stejně zmateně a dlouho jsem takhle jednou civěla z tramvajového okýnka na jednu paní. Paní tak cizí a zároveň tak známou, tak absolutně nepřístojně působící na oné zastávce s nosem zabořeným v jízdním řádu, že mě až pohněvala. Vulgární a divná byla. Podezřelá. A taky zpupná, jak svou přítomností neblaze narušovala všeobecný pokoj a pořádek. Naštěstí, než jsem stačila povolat policejní hlídku, správná vzpomínka převlékla ženu z cizorodě elegantního blejzru a kostkovaných šateček do bělostné uniformy zdravotní sestřičky a posadila do ordinace k panu primáři na plicní.
Ale pořád jsem ještě v cajku. Moje teta je na tom hůř, vždyť zapřela vlastní neteř, když jsem za ní bez ohlášení vpadla do informačního centra a zahalekala:
„Dobrý den, vinšuju!“
A ona na to vstřícně leč suše:
„Dobrý den. Čím mohu sloužit?“
A já na to, že chci obejmout. Ona vytřeštila oči, mimochodem úplně jako mí synové, když jsem dávala pít tomu velkému, a řekla:
„Aby tě husa kopla.“
K dobru tetě lze přičíst, že já jsem dost drzá, že ona bez brýlí dost špatně vidí a taky že už mě zase miluje z celého srdce a již na mě více neposílá zlé husy, aby do mě kopaly.
Sama sebe jsem ale byla sto se nakopnout tehdá za vysokoškolských studií, protože jsem nedržela jazyk za zuby, když vběhl na mé hřiště cizí hráč, a já ho náležitě vypoklonkovala, netuše, že jde o hvězdného Maradonu, poté smrtelně uraženého Maradonu, Marodonu pomstychtivě rozhodnutého posílit řady mého nejzavilejšího soupeře. Tenhle čutálista mi takhle vprostřed kavárenské směny vplul rovnou za bar. Šlo o ženskou s rozpuštěnými vlasy, které jí končily kdesi u kostrče, a sukní ometající zem. Obojí na ní a kolem ní tak divoce povlávalo, že jsem couvla o dobré dva kroky dozadu. A to už mi mávala před nosem igelitovým pytlíkem a bez pozdravu se dotazovala, kde že je Richard, a já na to, že Richard tady není a že ona by tady za barem být taky neměla, a ona se rozevlála ještě víc a zatlačila mě až do kuchyňky a že jako na tohle nemá čas a že to tu mám Richardovi schovat. Hodila po mně tím pytlíkem a odvlála před kavárnu, tam nasedla na koště a odfičela do chaloupy na kuří nožce promíchat hnátem kozlím lektvárek v začouzeném kotlíku.
Rozhořčeně jsem večer hořekovala nad pomatenou ženštinou, co mi přímo z ulice vběhne za bar a hází po mně bůhvíčím naplněným pytlíkem. Dost mě mátlo, že zná šéfa jménem, jedině z tohoto důvodu jsem nehodila pytlík rovnou do koše, ale dala ho do lednice, aniž jsem měla odvahu nahlédnout dovnitř. Po ohmatání to bylo měkké a mokré a studené, tak jsem si řekla:
„Asi maso.“
Maso to nebylo. Byla to čerstvě nabarvená halena, kterou šéfovi Richardovi osobně obarvila a přinesla „ta čarodějnice,“ jak jsem tu osobu před šéfem doslovně označila, a on jen tiše a dotčeně řekl:
„To byla moje matka.“