Ano. Zabila jsem dracénu a taky jsem ukradla sousedovi břečťan. Bujně mu roste v jednom koutě jeho dokonalé zahrady. Plazí se zeleně a hustě a přes zídku zvědavě okukuje protější hrušňový sad. Sad jsem mu zatrhla a dlouhé a za ta léta rozšafné výhonky jsem nasměrovala do naší zahrady. Abych ho nalákala, nasypala bych mu i lanýžové hoblinky. Pro břečťan mám totiž slabost.
Břečťan je dětství. Břečťan je šťavnatý křupot pod podrážkou. Břečťan je vůně lesa. A stín. Břečťan je teta, co v něm vysedává na štokrli s knížkou v klíně. Nesčetněkrát si jej svého času odvážela od mých rodičů v pytlíku uloženým hned vedle sklenice s kyselým zelím, které cestou ve vlaku omráčilo všechny čichuschopné spolucestující. Ti pak vystupovali na svých stanicích překotně, s lehce se podlamujícími koleny a mělkým dechem. Břečťan na tom byl zřejmě podobně. Všechny sazeničky ještě ten den zasazené před zápražím tetě chcíply. Až tedy na tu poslední. Navzdory hrůznému zážitku se zdravým odérem zelíčka se rozhodla přežít a obětovat se pro své ostatní dosud přeživší příbuzné. Že to nebyla žádná chudinka, dokazuje temně zelený koberec invazivně se roztahující do okolní krajiny v okruhu několika desítek metrů. O loňském podzimu se břečťan dokonce nezdráhal svým výhonkem krvelačně vlézt do škvíry mezi panty u hlavních dveří. Tetu to jakožto výsostnou obyvatelku chalupy dost vyděsilo. Poctivým sebezpytem usoudila, že tak dlouho pokoušela osud, až se břečťan přece jen ujal a málem ji sežral, a horečnatě mi kladla na srdce, že si mám setsakra dávat pozor na to, co si přeji.
Jenže, to se lehce řekne. Stále svěží zdi, ploty, zákoutí zahrad lačně okukuji už kolik let a nezdráhám se závistivě slintat ani nad porostlými hřbitovními kapličkami a náhrobními kameny. A konečně mám taky k dispozici zahradu a zídky a ploty a stinné svahy a zdi domu a hojné škvíry mezi dveřmi i okenicemi. Tam všude může růst břečťan! Než jsem ukradla ten sousedovic, zakoupila jsem dvě sazenice na internetu. Jedna mě přišla na 190 korun! Plevel! Rozumíte? Dobrovolně roste všude možně i nemožně. A dvě stovky! Telefonovala jsem to mamince, kolik že to stojí a jak jsem šlahouny přehodila do naší zahrady a úponky, co dosahovaly až na zem, jsem zatížila trochou výživné hlíny, aby rovnou zakořenily. Považte, moje první krádež a hned pochvala. Záhy na to, ale maminka mého fištróna z hlavy vypustila a začala počítat, kolik že jí to tím pádem teta za břečťan vlastně dluží. Jako. Ve výsledku, to dělá opravdu dost.
Nemusím však mít ani sebemenší obavy z toho, že bych stála na počátku sesterské nevraživosti. Jedna druhou má totiž v telefonu, v srdci, v hlavě, v plánech do budoucna a v životě vůbec. Ta starší vodívala tu mladší do školy, poučovala ji o tom, co je dobrá literatura a co už ne, a houževnatě jí hustila do hlavy vývojové etapy prehistorického koně. Ta mladší té starší připomínala, že za pořádný výprask rozhodně stojí zahopsat si slastnou chvilku v bílých podkolenkách v louži bláta. Navzájem si půjčovaly knížky a hlídaly si děti, které milují jako své vlastní. Jedna druhé vybírala z vlasů kobylky, které jsme jako malí chytali na louce do sklenic od hořčice a rozpustile na ně vypouštěli, zatímco seděly na mechem zarostlém poklopu studny a popíjely suchou frankovku. Obě si trochu vylámaly optimismus a trochu vybrousily skepsi na dlouholetých manželstvích. Obě si poplakaly na hrobě maminky i přítmí svých ložnic a konečně a doopravdy vyrostly a dospěly. Břečťanem by zkrátka zahrnula jedna druhou bez nároku na honorář, jen aby ta s břečťanem byla aspoň o píď šťastnější.
Tak si říkám. Nakolik mé štěstí leží sousedovi na srdci? Vytáhl by mi kobylku z vlasů? Pohlídal by mi mé tři rozverné a uvřeštěné děti? Nakrmil mou kunu? Půjčil by mi svou nejoblíbenější knížku? Čte on vůbec? Měli bychom si co říct, kdybych otevřela červené s přívlastkem a medailí? Odpustil by mi ten břečťan, který jsem si drze přehodila přes plot do své zahrady, aniž bych nejdřív požádala o svolení? Nespočítal by mi to za pár let, kdy budu jakožto seniorka zápasit s jehlicemi a brblat nad křivě pleteným modrým svetrem sedíc na štokrli v záhonu břečťanu, v jehož zelené temnotě se už dávno utopily všechny za mého mlada pečlivě zasazené karpatské zvonky, kapradiny, bohyšky, dlužichy, kopretiny, popínavé růže, černý bez, plaménky, třezalky, tulipány, ozdobnice čínská, pampas, pomněnka a ruj vlasatá? Nevezme mi sluneční paprsky a všechny mé úspory, když se nade mnou onoho osudného dne rozkročí s abakem v ruce, a zahřmí:
„Tak za ten břečťan nám to, paninko, dělá 2 miliony 582 tisíce 359 grešliček.“
Tolik nemám. Břečťan tedy zase koulí oči na hrušňový sad a pomalými hadími pohyby se ho chystá řádně zazelenit. Své dvě sazenice jsem zasadila do stínu domovních zdí. Každý den, když jdu kolem, prohodím s nimi pár slov či podám doušek vody. Myslím, že porostou.
Jen doufám, že na mě nikdo nepřijde kvůlivá tej mrtvej dracéně.