Zelený drátek

„No, ženo! Kde je ten zelený drátek!?“ osočí se muž na ženu.

„Jaký drátek? O čem to mluvíš?“

„Ten zelený. Tady na lince byl. Zelený.“

„O žádném drátku nic nevím.“

„Ale tady byl a tys tu byla taky, když sis brala housku.“

„Ahá!“ odhazuje žena lžíci, „takže by mě obviňuješ, že jsem ti vzala drátek. A zelený k tomu!“

„Nezlob se, ale stopy vedou k tobě!“

„Tak stopy! Tak ke mně!“ mračí se žena a v misce povážlivě ztrácí teplo umíchaná vejce.

„Indicie mluví jasně. Pytlík s houskami jsi položila přesně sem, přesně kde ležel ten zelený drátek. Teď nemám čím utěsnit obal.“

Žena kvačí k lince, nedbaje nic zármutku studených vajec, jež právě přichází nazmar. Muž bojovně vystrkuje bradu. Je rozrušený. Prý se ty rýžové chlebíčky nebudou dát žrát. Prý zvlhnou.

Teď, když celý svět konečně ví, kde se nachází Česká republika, nevědí muž a žena, kde se potlouká zelený drátek?!

Nevědí. Ani dohromady, ani zvlášť. A kuna už vůbec. Ovšem jen chvíli. Drátek chce být nalezen, a tak ho můžou zapikat. Zevluje v kbelíku s vyhozeným plastem. Zelená se úplně nahoře, balancuje na okraji krabičky od tvarohu. Konverzace se ladně stáčí ke tříděnému odpadu. K tomu, co plast je a co už není a proč se tam ksakru válí ten drátek. Místo, aby se radovali, že jej našli, že koláčky z pufované rýže nezvlhnou a že se budou dát žrát, malicherně se oba durdí nad zlovolným zeleným hentím, co z dlouhé chvíle skáče z linky do kbelíku s plastem, ač sám plastem není. Žena se opatrně natáhne. Zlehka se dotkne prstem zeleného drátku. A ten s jemným ťukotem propadne odpadky až na samé dno.