Ano. Takže kuním nočníkem je naše půda. Ostatně, naše půda je jí vším. Nejen nočníkem. Je jejím pelechem, jídelnou, spižírnou, smetištěm, hřištěm, kolbištěm, lovištěm, tanečním sálem, hospodou, porodnicí, jeslemi a bůhví čím vším ještě. Když jsem ji slyšela kolem třetí ráno nad svou hlavou úplně poprvé, překvapilo mě to.
Kuna je údajně drobné zvířátko. Já však registrovala pěkně macatou bestii, respektive celý pluk macatých kuních bestií. Dunělo to, bouchalo, padaly věci. Můj muž o nich zprvu hovořil nevěřícně a s despektem jako o protahujících se dřevěných trámech. Brzy však se sám stal svědkem protahování kuních nožiček.
Zíral uprostřed noci na strop a se mnou po boku jen konsternovaně čekal, kudy k nám vtrhnou do ložnice, aby schramstly novorozeně a pak mě a pak ostatní dvě děti a aby si jeho odvlekly na půdu na horší časy. Kupodivu nerozrazily tehdy ani dveře, ani okno, ani se neprokousaly stropem. Rozhodly se respektovat náš prostor, sic jsem před balkonovými dveřmi ložnice objevila na druhý den kuní lejno. Tedy nočníkem budiž jí i náš balkón. Chci však psát ne o nočníku jako oné nádobě, ale o nočníku jako deníku psaném v noci. Kuna ve dne spí, psát může leda v noci.
Také je teritoriální, prostor si vyznačuje trusem. Dožívá se patnácti let. Má v březnu dva až šest mladých, jež pohlavní zralosti dosahují ve druhém až třetím roce života. Už jen číslo, které vyjde z formulky: dvanáctkrát šest, zaručeně protočí panenky, otevře hubu dokořán, vzpřímí chlupy a z úzkostí staženého hrdla vytáhne výkřik. Numero, které pak vzejde sečtením každého dalšího narozeného kuňátka ze všech narozených kuňátek během oněch dvanácti let, zajištuje infarkt s fatálními důsledky. Krom toho. Na tohle číslo máme, tuším, malou půdu.
Nuže, kuní deník nechť započne:
Říjen 2015. Dnešní noc je nejlepší nocí mého života. Ulovila jsem svoji první veverku. Úplně sama a taky jsem ji úplně sama sežrala. Chutnala jinak, než veverka ulovená rodiči. Prostě nejlíp. Byla boží. Jo a našla jsem prima bejvák. Je v něm sucho, teplo a spousta místa. V něm zůstanu.
Červenec 2018. Zapalujou se mi lejtka, či co. Má čokoládovej kožíšek a jasně žlutou náprsenku. A nádherný, nádherný voči!
Červenec 2018. Miluju ho.
Červenec 2018. Miluje mě.
Srpen 2018. Dělali jsme to. U mě doma. Byl to docela humbuk. Dokonce padaly věci.
Prosinec 2018. Heluš říkala, že jsem v očekávání. Prej mi to vidí na vočích. Prej utajeně březí. Bomba. Ještě to ale neví.
Leden 2019. Od Vánoc bydlíme spolu. Miluju ho. Mám furt hlad.
Únor 2019. Pelíšek pro mrňata už máme hotový. Žrala bych, až bych brečela. Tolik ho miluju.
Březen 2019. Nesnáším veverky. Bleju z nich. Za med bych vraždila, jenže žádnej není. Jeho taky nesnáším. Mám oteklý nohy a nafouklý břicho. Jestli na mě ten hajzl čokoládová ještě někdy sáhne, zabiju ho. Nebo pobleju. Krasavce štíhlýho.
Říjen 2019. Narodila se v dubnu. Mám jich šest. Jsem nejšťastnější kuna na světě. Prsa mám sice vytahaný, ale jinak dobrý. Miluju je. Miluju ho.
Listopad 2019. Jsem v tom. Ani mi to Heluš nemusela říkat. Poznám to. Chci med. Už teď. Ještě že máme tak dobrej bejvák, je tu teplo a sucho. Místa už míň. Ale co už. Dohromady s balkonem to ještě ujde.
Březen 2020. Zase jich je šest. Já je miluju. Jeho ještě ne. Bolí mě rodidla a prsa.
Březen 2021. Tak zase šest. To není možný! Už nás tu je jako smetí. Mám ráda velkou rodinu! Jeho ne. Jsem nevyspalá.
Září 2021. Ten můj chlap je skvělej. Měli jsme skvělej sex. A měli jsme med. Bože, jak ten já miluju. Jeho taky miluju. Boží život.
Listopad 2021. Jsem těhotná. Všech šest prvních dcer taky. Na všech šesti svatbách se podávaly medové koláče. Veverčí guláš žrali jen pánové a svobodné dámy a děcka.
Duben 2022. Je tu kravál jak sviňa. Mám zase šest mimin. Dcery se pomamily a každá má taky šest malejch. Jsou to samý holky. Už mě nic nebolí, za ty roky jsem si zvykla. Všecky je miluju.
Červen 2022. Můj má krizi. Prej tu nemůže dejchat. Už druhej tejden spí v autě. Hodně pije a málo žere. Chlap od Heluš říkal, že za tři dny měl jen ňáký kabely a jednu žábu. Hlavně, že si tam netahá ženský.
Srpen 2022. Vrátil se! On se vrátil. Zase se milujeme.
Březen 2023. Je to kudla mazec. Mám opět šest kuňat. Mejch prvních dvanáct holek jich přivedlo na svět dvaasedmdesát. Zase jen holky. Začíná tu být fakt těsno.
Červenec 2024. Děcka maj furt hlad. Chlapi nás milujou. Rozhodli se vykakat nám větší teritorium.
Srpen 2024. Už máme nejen půdu, ale celý horní patro! Je to boží. Děcka jsou nažraná a na zejtřek nám ještě zbyl ten vousatej člověk…
Zde zavírám kuní nočník. Jímá mě bolest za hrudní kostí. Nejvyšší čas kunu stáhnout z kůže, spíchnout z ní bederní roušku a zatančit hula hula tanec!