Událo se to po probdělé noci, kdy po sobě kuny vrhaly kostelní zvony a hmoždíře. Poté, co se žena ráno namazala nočním krémem a obědové buchtičky se šodó zapila proseccem. Tehdy se stalo, že žena porušila sedmé přikázání a pokradla.
Zrovinka dostala od účetní čerstvého zprda za neznalosti, jež se neomlouvají, a propustku k lékaři. U dveří zjistila, že i pětikilo a pár drobných. Ptala se: „Za co ten obolos, milá moje účetní?“ „Já ti nic nedala, tos mi čajzla." Zasmála se toliko chmatačka. Paní účetní ne. Ta ví své. Čte v lidech jako v číslech. Přijala mergle s kamennou tváří, aniž spustila z očí své propisky.
Žena si uvědomila, že výtečně loupí, když o tom neví. Chladnokrevně. Apartně. Přirozeně. Zahanbila se však nad popuštěnou uzdou svého podvědomí, které očividně touží krást. A zároveň si zafantazírovala…
…kdyby ji strčili do lochu, dost by toho stihla. Kdyby nejen loupila, ale i nezřízeně mordovala pocestné, stihla by toho ještě víc. A kdyby byla mordovala kupříkladu v Coloradu coloradské pocestné, stihla by toho za dobu odsouzení dvanáct doživotních trestů plus 3328 let navíc úplně nejvíc…
Žena je totiž sečtělá a ví, že krátkodobé vězení je záležitostí časů před novověkem (s jistou výjimkou Staré Číny). Že sotva trestanec spořádal plesnivý chleba, co mu hodili na přivítanou, už mu strkali hlavu do pranýře, či katovi pod rozžhavený cejch nebo rovnou na zkrvavený špalek. A že vlhká kopka tak mohla ubytovat dalšího nocležníka, aniž by bylo třeba větrat či přihazovat čerstvou kupu slámy.
Žena se naštěstí nenarodila tenkrát… a tak už se vidí. V bídné cele. Na matných bradlech. Jak se lehce zvedá. Nahoru a dolů. Slitá potem. Na zaplivané podlaze. Jak pružně klikuje. Nahoru a dolů. Potem zvlhlé vlasy zkroucené do prstýnků. Zří se na zavšivené posteli. Jak hbitě pročítá cizojazyčné texty. Zleva doprava. Ty hebrejské zprava doleva. Obdivuje se v zrcadle. Jak jí to sluší. Nahoře i dole. Napravo i nalevo. Jak jí tři akademické tituly oduševněly tvář. Smeká klobouk, jak ve společných sprchách asertivně dává nakládačku své spolubydlící tolik osamoceností trýzněné. Závidí, kolik prostoru má na uspořádání vlastních myšlenek a kolik na výrobu historického gobelínu.
A když gobelínu dá svůj závěrečný steh, odklopí jej ode zdi. V ní zeje díra hluboká. Žena vezme raneček. Vezme své šlachovité tělo. Svou nabušenou hlavu. Svou vyrovnanou duši. A vezme roha. A chvíli na to z vykotlaného dubu na rozcestí svou zručně odcizenou pětistovku a nějaké ty drobné.
To do začátku stačí. Koupí noční krém. Vyprosí si u sousedů hmoždíř. Svolá kuní smečku. A otevře... suché prosecco.