Setkaly se v podvečer. Jako dvě vekslačky. Na opuštěném parkovišti. Za hospodou. Aby jedna druhé předala zboží. Dlouhovlasé zboží.
Venku ni noha. Za okýnky, co nikdy nemrknou, však jedna vedle druhé. Vytahují se na špičky. Špicují ouška. Ostří očka. Ručky chvatně hmatají po okulárech. Žluté záclonky tlumí mocné údery srdéček vzrušených očekáváným dobrodružstvím. A už je to tady… ženy píší ústy první slova. A vesnice lačně odečítá:
„Byly tak hodné! Musím je pochválit! Krásně si hrály. V pokojíčku. Ukrojila jsem jim tvarohovou bábovku, nalila jablečný džus. Jinak jsem o nich ani nevěděla. A to se mi hodilo. Nabrousila jsem nože u sekačky a posekala trávník. Porazila strom a naštípala dříví na zimu. Na celou zimu. Byl to velký strom. Opravila jsem vysavač a vyluxovala. Stloukla zábradlí a natřela ho. Děti zlouct nepotřebovaly. Byly fakt hodné. Ale máslo jsem stloukla. “
„Takže i kravku podojilas?“
„Podojila. Děti svítily.“
„A co muž? Hrál na violu?“
„Kdeže. Na violu nesáhl co je rok dlouhý. Telefonoval. Druhým mužům. Říkal jim, co mají udělat. A ti pak volali dalším a ti zase dalším…“
„A ti poslední volali tobě, co?“
„Přesně! Prý že mám nabrousit nože u sekačky a pokosit trávník. Porazit strom, nasekat dříví…“
„Ještě že je máme. Muže. Jen díky nim máme posekaný trávník a v zimě čím topit. A na chleba si máme co chleba namazat.“
„To jo, jen bych taky někdy chtěla pryč.“
„Na co chceš tyč?!“
Zatetelili se vesničané odérem krvaného zločinu. Kolektivní chřípí roztáhlo se do široka a vášnivě vtáhlo vzduch, by ten okysličil mysl roztouženou po události, jež by konečně zčeřila stojaté hladiny večerních lahváčů, ranních káv i odpoledních melt.
Jenže, jak už to na vesnicích bývá, zase nic. Nekonalo se pryč. Nekonala se tyč. Jen žena blbě slyšela. A malý okamžik poté doma blbě ukrojila chleba…
„To není možný! Tak já si to zarovnám a zase je to šejdrem. Jak to můžeš takhle krájet?! Křivě. Nemůžeš to krájet rovně?!“ hřímal u kuchyňské linky nad bochníkem muž s nožem v ruce.
A žena? Ach! Ta ani tyč.