Znáte octomilky? Já donedávna vlastně ne. Dnes už o nich vím všechno. Co žerou, čím si krátí dlouhé chvíle i co se jim povětšinou honí hlavou. Co však dosud netuším, je: Odkud se, mordhadry, furt berou!? Přišly nenápadně, předpokládám s přezrálým banánem v ovocné míse.
Na počátku byla jedna a než jsem se nadála, šikovaly se málem do tisíců. Přestala jsem kupovat banány a svou černou kuchyňskou linku jsem drhla div ne doběla. Trpělivost mi došla, když se o obědovém čase jedna nešťastnice promenádovala po bryndáčku mého chlapečka a drze olizovala ukápnuvší špenát s bramborami a smetanou. Na zralá kolena se ze mě stala prostá pobíječka much.
Denně jsem jich rozmáčkla minimálně dvacet šest. Rovněž děti, uchváceny mou loveckou vášní, se euforicky vrhaly za muškami kdykoliv a kdekoliv. Rozmazávaly je po okenních tabulkách. Vyskakovaly do vzduchu a chňapaly pěstičkami jako rozverná koťátka. Při tom porážely kdeco: džbánky s vodou, svícny se zapálenými svíčkami, skleněná stínítka lamp, čerstvě lezoucího kojence.
Nachystala jsem pasti. Do plastových mističek jsem nakrájela slaďoučko kyseloučký ananas, misku přetáhla potravinou fólií a do ní propíchla pár otvorů. Chytily se všehovšudy čtyři octomilky, asi úplně blbé, a můj mlsný muž, který takhle k večeru slupnul dva dny starou návnadu, protože měl chuť na něco šťavnatého a o mém lítém boji s drobnými okřídlenými vetřelci neměl tucha.
Pak už tucha tedy měl. Šokován tím, co to vlastně snědl, přinesl na druhý den tři květináče s masožravými rostlinkami. První večer jsem byla nadšená, protože snad během pouhé půlhodinky na jedné z nich ulpěla hromada mušek. U těch druhých dvou úspěch viditelný nebyl. Jedna totiž mušku schramstne a uzavře se, druhá je tvořená kalíšky, které po pozření úlovku utáhne. Nicméně, to bylo všechno, co holky Adélky předvedly. Jednu jsem usoužila suchem, druhou asi ofoukl listopadový průvan, když jsem větrala, a tu poslední začaly naopak žrát octomilky.
To se možná stalo i s pavouky. Ti je nejdřív do svých pavučin lapali. Pak došlo k náhlému obratu a octomilky svým způsobem začaly honit pavouky. Úplně to vidím, jak chudák maminka pavoučice vaří octomilku na pětistý čtyřicátý pátý způsob a pavoučci vřeští: „Zase octomilka! Já se pobleju!“
Co nezlikvidovala fyzická síla, důmyslné úklady a přirození predátoři, to dobrovolně ukončovaly mušky samy. Topily se buď v hrnku s čajem, nebo se lepily na průhledné už zpuchřelé kabely, na kterých nám visí kuchyňský lustr. Jen bůhví, jak dlouho mi trvalo, než jsem s hrůzou zjistila, že si pochutnáváme přímo pod masovým hrobečkem octomilek.
Přesto všechno octomilky v našem domě dál spokojeně bivakují. Není jich tu tolik, ale když chcete, vždycky nějakou najdete. Ostatně, kuny rovněž, že? A asi už vím, proč. Jsem moc měkká. Ať už něco chcete, nebo naopak nechcete, musíte být rezolutní a neústupní. Musíte si vytyčit hranice a uhlídat je. Musíte umět říct: Vypadni a už se nevracej! Musíte umět říct: Ne! A pak znovu: Ne! A musíte to myslet vážně, když to říkáte.
Teta mé kamarádky Lenky má statek uprostřed úrodného hanáckého kraje. Hospodyňka jak se patří, i drát peří umí. A právě jí při krájení cibule na gulášek jednou vlítla do kuchyně vosa. Teta se jen tak mimoděk bez mrknutí oka ale s reflexem nájemného zabijáka rozmáchla a vosu přefikla na dvě symetrické poloviny. Smetla mrtvolu do dřezu a honem dokrájela poslední cibuli, aby stihla dát gulášku pomalý pětihodinový var a tím patřičnou lahodnost.
Můžete si být jisti, že u tety žádnou vosu nenajdete. A octomilku? To je mi ale pitomá otázka.
Pro úplnost základní údaje o octomilkách
Oblíbené jídlo: Jednoznačně omáčka z lesního ovoce. Ten den vysokými hlásky pištěly: „Ovocná omáčka! Ovocná omáčka!“ a vrhaly se do ní střemhlav, aniž stačila alespoň trochu vychladnout.
Oblíbená kratochvíle: cachtání se v horké ovocné omáčce
Nátura: drzost, zpupnost, urputnost, nebojácnost, nesmrtelnost
Denní režim: pátrání po ovocné omáčce
Noční režim: zoufání si z absence ovocné omáčky
Smysl života: ovocná omáčka
Nejtajnější myšlenky: ovocnáomáčkaovocnáomáčkaovocnáomáčkaovocnáomáčka…