Vítr. Déšť. Čtyřhodinové vlakové couračky. Hodinu po poledni se profesor diví, kde že žena je. Vždyť on je doma. A u PC. A online. Žena však není online. Je přede dveřmi jeho kabinetu.
A tak - ačkoliv se dohodli spolu, dohodli se každý jinak - žena teď zbůhdarma ťuká. Nejistě přešlapuje. Pročítá nástěnky. Oslovuje chytré pocestné. Nahlíží na pánské záchodky. Představuje si ho. Uvnitř kabinetu. V mdlobách. V objetí vášnivé studentky. V ajfru z počítačové hry. V zajetí ženina vtipného blogu. Jakmile se totiž jednou člověk začte…
Žena se vzdává tepla. Odlepuje se od vlažného topení. A jedná. Telefonuje profesorově asistentce. Asistentka telefonuje profesorovi. Žena telefonuje mamince. Profesor telefonuje ženě. Žena típe maminku. A volá profesorovi. Profesor volá na vrátnici. Vrátná hledá volnou učebnu. Není. Hledá volnou pracovní místnost. Je. Hledá klíče a hůl pro svou levou nohu, která již neslouží, zato noze slouží všichni. A už jdou. Vedou ženu - vrátná a hůl - do kamrlíčku. Se stolečkem a štokrličkou a věšákem a zánovní rohožkou a kbelíkem na deštníky. Žena děkuje. Líbá ruce. Líbá hůl. Do zpocených dlaní přebírá ledový klíč.
A už i žena na univerzitě je online. A je propojená s profesorem v třípokojovém bytě s prvorepublikovými parketami. To by bylo, aby konečně. Ti dva. Ten výzkum nevymysleli. A taky že ne. Spojení selhává. Pak zas chvíli jde. Leč profesorův syneček chce toast. Se sýrem. A se šunkou. A kečupem. Opět offline. Dlouho offline. A když znovu online, volá zrovna profesorova manželka, kde že je. A on že doma. A syn nechce ztlumit televizi. A spojení vypadává. Nato se zmátoří. Jenže chcípá zvuk. A profesor leze pod stůl. Aby pošteloval kable. Syn se ptá na koření. Profesor radí provensálské. Anebo bazalku. Wifina si dává opět pauzu. A hleďme. Toast je hotový. Notebook ženin také. Chce dostat nažrat. Žena leze pod stůl. Hledá korýtko zásuvkové. Profesor plaší. Volá ženu. Kde je a jestli ho slyší. Žena vylézá nahoru. Profesor slézá dolů. Podezřívá své konektory. Syn dojídá toast. Přichází profesorova manželka. Spojení kolabuje. Syn chce přidat. Jeho matka nemá čas. Kouří na balkoně. Protože si ten její. Takhle při pátku. Zase tahá práci domů. Tož sa nedá nič robiť. Profesor už musí jít. A tak jde žena též.
Vítr. Déšť. Tma. V tramvaji se mlží okna. Padá trolej. Hanáckou metropoli ucpává dopravní špička. Co už. Vlak stejně píše, že je zpožděn. A taky píše, že sorry jako, ale nepofachčí elektřina, a jestli se to ženě nelíbí, že může jít pěšky. Žena je zocelená. Útrapami dne. Ošlehaná. Severákem. Omytá. Podzimním lijákem. Nastupuje do šera vagónu. V něm putuje polévková lžíce. Prokřehlí cestující dlabou dýně. Každý jednu. Vykrajují očička. Pusinku. Sem tam zub. A pak zapalují svíčičku. Každý jednu. Sem tam dvě. Za dušičky. Za tousty se šunkou a sýrem. Za vrátnou a její hůl s rukojetí ze slonoviny. Za sychravé počasíčko, co stimuluje imunitu. Za příležitost. Jet. Dojet. Popřipojovat se. Poodpojovat se. A též vychutnat si holomócké dortík s výhledem na protější stoleček, kde japonský turista nad tvarůžkem na malovaném talířku ovívá se bílým vějířem.