Vyprala žena mohér. Na čtyřicítku. Kde jsi, příčino? Dlíš v neduživém kvocientu inteligenčním? Či v roztržitosti génia? Morčeti Mikoušovi. Je to buřt. Raduje se. Má nový svetr. Luxusní. Je mu tak akorát. Barva splývá s podestýlkou a dravé káně je bez šance. Mikouš divoce kluše. Smykuje. Dělá kotrmelce. Překlápí domeček. Červené oči vděčně poulí na ženu čerstvě svetru zbavenou.
Ženě se honí hlavou. Kdyby vyprala svetr ještě jednou. Na čtyřicítku. Oblíkla by i ploštici? Tu, kterou její potomek. Přestěhoval včera z kmene lípy. Do sklenice od hořčice? Je si jistá, že ano. Morče tedy má svou odpověď: o genialitu nejde. Zato nemá svetr. Vztekle kope do misky s granulemi. Rozhazuje seno. Ploštice se naparuje ve sklenici. Od kremžské. Druhá ploštice. Ve sklenici od hořčice. Chce ten svetr taky. Dyť mohér. No ne?
Totiž. Jen pro ten mohér zdrclý. Přežily ploštice jízdu autem. Mezi palcem a ukazováčkem. Malého předškoláka. Máchaly nožkama. Smrděly. Poslouchaly, jak přede motor. Jak školačka naříká, že umřou. Jak únosce, ječí, že neumřou. Jak žena slaboduše breptá: „Dyť ploštice. No ne? Být bříšky prstů zploštělá. Jejich je osudem.“ Jak školačka křičí: „Ne!“ Předškolák: „Jo!“ Ploštice: „Pojďme smrdět.“
Žena. Bez svetru z kozí vlny. V barvě písku. Souká se do černých džín. Aby v černé mikině. S kapucí. Vyrazila zase jednou do světa. A je to vlakové kupé. Kde se setkává se svým oddílem. S chlapci z Košic. V gatích. Černých jako noc. V mikinách. Černých jako uhel. V kapucích hlubších než kapsa nuzákova. S rozpitým pivem. Na spravení. Po probdělé noci.
Tedy svorně. Černí pasažéři. Ve svých týmových dresech. Dávají stevardům najevo. Že onu techno noc. Propařili spolu. Tři chlapci. A jejich matka.