Žena sama na cestách. V plískanici a vlhkém šeru přestupuje z bryčky do bryčky. Přehazuje tlumok z ramene na rameno. Potácí se po kluzké dlažbě. Mžourá skrze hustý déšť. Pase po světle, co není jen mlžně rozpitá kaňka kandelábru.
A hleďme ho! Hostince! Tváří se přívětivě. Zdravici vysílá anglicky. Krb plápolá poveselu. Rožní se sele. Lože zve do věčně suchých lovišť. Nechává se žena zlákat. Beze zbytku. Bylo sele. Byla vana. V huňatém župánku filmová klasika. A už se hajá.
Když tu. V jedna nula osm. Dobývá se do kamrlíčku hotelového. Osoba. Neklepe. Šátrá. Nohama šoupe. Po koberci. Kovovým zipem tlumeně cinká o mramorový obklad.
Žena už nehajá. Neleží. Nesní. Bdí. Sedí. A hledí. Tam, kde tuší a slyší dveře. Orientuje vědomí. Světové strany. Pátrá po kontextu. Čeká někoho? Zapomněla někde někoho? Pašuje něco? Vyhrála něco? Zamýšlí jí uzmout kachní peří z bundy zimní? Dychtí ji připravit o čest? O ledvinu?
Dobyvatel se ztiší. Za dveřmi toliko šelest dechu. Šustot montgomeráku. Jedna dlaň zapřená s plesknutím o futra. Druhá přicházejíc s trumfem: kartou k pokoji číslo 209. Co na tom, že zámek náleží pokoji číslo 207. Dvěstědevítka to na dvěstěsedmičku zkouší. Směle a troufale. Dobrý ranec minut nočních.
Zámek 207 je zásadový. Zarputile cvaká své elektronické: „NE E. NE E“. Karta 209 neohrabaně artikuluje své: „CcO TtO! HI MMEL!“ Očividně intoxikována. „DOo NNEer WEe TTEeR!“ Punčem vánočním.
Žena tiskne na rety bledé křížek po babičce. Dovolává se svatých. Cožpak nenalezne tuto noc již klidu více? Ne. Nájezdník bere beranidlo. Rozběhne se. Udeří. Ženu popadá vztek. Musí jednat. V zájmu svém. V zájmu predátora. V zájmu hostince.
Jen na okamžik zaváhá, když si posteskne. Že ruku v ruce s důstojností. Neponocuje se rtěnkou na rtech. S učíslou kšticí. S vyhrnutými rukávy. V cool lacláčích. Zacákaných od barvy. Že nestihla si potetovat předloktí. Že neklopí do sebe zbytek studené kávy s rumem. Nedává cigáro do drsného koutku úst. A že rázně neotevírá neústupné dveře s číslem 207 a nefouká cigaretový kouř do odulé tváře zmateného pijana. A hlasem, jenž by svou drsností seškrábl i slupku z lilku bramborového a svou hloubkou vyvolal závrať, nesdělí: „Ses splet, násosko.“
Místo toho. V tričku a spoďárech. Schoulená v peřině. Kvikne. Ve stylu opotřebované učitelky za katedrou: „Tady jste špatněěěě.“ A pak. Ticho. To aby do mrtě dozněla trapnost vzkazu.
Odšourá se nešťastník. Ke dveřím vedle. Ani ty nenáleží jeho cimře. Padá mu mobil. Beranidlo. Padá on sám. Dveře drží. Host za nimi řve. Peprně. „Debile“ jeví se vedle ostatních vyřčených slov něžně a mazlivě.
V nastalém tichu rozhlíží se, zpustlec, chodbou úzkou. Nemůže si vzpomenout, které dveře už zkoušel. Ušlapává vysoký vlas koberce. Vlhčí obklad mramorový. Dechem punčovým. Cídí ho. Klopami pláště. Rukama malátně víří vzduch. Protože. To světlo. S čidlem na pohyb. Furt zhasíná.
Ke druhé ranní. Radosti, že Staré Bělidlo jímá závist. Dvě dvěstědevítky padnou si do náruče. Obejmou si navzájem. Útlá ramínka. Políbí. Elektronické obvody. Zajiskří. Štěstím. Bylo to tak napínavé!
Náruživý konzument pouští sprchu. Žena však. Necítí úlevu. Totiž. Všude voda a mýdlové bubliny. A střepy. A krev. Z řezných ran. A třebaže to jen přelud fantazie noční, ženě hrůzou tuhnou údy. Když si přizná. Že ho nemá zájem zachraňovat. Že je sobec. Že myslí jen na kérku, kterou nemá. Na nohy, které si neoholila. Na zimu, jež je mimo peřinu. Na olomoucké trhy vánoční, které jsou na suchu. Páč všechno vypil. Debil.